Introdukce
Naše cesta začala o tři měsíce dříve, když jsme začali plánovat, kam na 9 dní s motorkou. Měli jsme pouze zkušenost z Alp z loňského roku, kdy jsme se po cestě přidali k jinému páru na motorce a jen jsme se „vezli“ (tímto děkujeme Karlovi a Hance z Letohradu).
Protože nás Alpy tehdy uchvátily, volba byla jasná. Projet další trasy v Alpách, a třeba se vrátit na ty nejhezčí z loňska.
Při plánování jsme využili zejména mapu motorkářských tras, viz odkaz https://www.google.com/maps/d/viewer?hl=cs&msa=0&z=9&ie=UTF8&mid=1NSD7Uuy-5HHSYuS8PkxTpa56jK0.
A potom konečně nastal ten den, kdy jsme se dočkali…
Malá odbočka ještě před startem – vysvětlení pojmů: passo (pass) = jakákoli motorkářsky zajímavá trasa, původní význam průsmyk :).
Sobota 2. 7. 2016 – Frýdek-Místek – Bad Mitterndorf
Vyjeli jsme cca v 8:30 z Místku. Na hranice jsme se chtěli dostat co nejdříve, proto jsme to brali Moravou po dálnici, byť se jindy snažíme volit jinou cestu. U Vyškova jsme se stavili v Molu na kafe (reklama na stole byla zajímavá, neboť říkala: Ke kávě espresso za 15 Kč – byl tam ovšem k tomu vyfocen jahodový hřeben).
Do Znojma jsme dojeli kolem poledne, a usoudili jsme, že by bylo dobré se ještě naposledy na delší dobu pořádně naobědvat. Restauraci před přechodem jsme nějakou dobu hledali, nakonec jsme se trefili do orientální, ale jídlo se dalo.
Pokračování cesty ze Znojma Rakouskem bylo příjemné. Sice dědinkami, ale hezkými, a okresky mezi nimi byly luxuxní – a hlavně – na rozdíl od našich, kdy v sobotu před dvěma svátky všichni mířili do ciziny – na cestách nikdo nebyl. Skutečně jsme často i několik kilometrů nepotkali žádné vozidlo.
Cesta do Kremže (Krems an der Donau), tedy probíhala hladce. V Kremži (ze které pochází kremžská hořčice) jsme si udělali malou procházku po starém městě se zastávkou na kávu.
Tedy plánovanou kávu, neboť jsme si při objednávce vymysleli frappé v domnění, že takto objednáváme pravou řeckou kávu s ledem. Po chvilce diskusí s číšníkem, kdy jsme se anglicky snažili vysvětlit, že to frappé nechceme se zmrzlinou, ale neuspěli jsme, jsme se jali vyčkávat na naši objednávku. Číšník se posléze objevil s dvěma sklenicemi čehosi bílého našlehaného, v čemž ovšem od pohledu chyběla káva (podle účtu jsme posléze zjistili, že se jedná o milk shake). Po tomto zjevném neúspěchu jsme objednali ještě espresso s mlékem a po úhradě všeho (10 EUR), jsme se rozhodli, že příště nepůjdeme do větších akcí, a raději si vždy budeme objednávat espresso. Nebo patřičně vysvětlíme, že chceme coffee with ice (němčinu neovládáme).
Při příjezdu do Kremže bylo vedro k zalknutí, a naše stížnosti na počasí měly zřejmě ten efekt, že než jsme odjížděli, tak se zatáhlo, a po pár kilometrech jsme zjistili, že tu na jedné straně před námi, tu na druhé, prší. Pro jistotu jsme zastavili u prázdné autobusové zastávky, abychom navlékli nepromoky, a taktak jsme to stihli, neboť hned začalo krápat, a za chvíli už vydatně pršelo. Za deště jsme tedy pokračovali dále, po nějaké době přestat pršelo, pak jsme zase trochu zmokli, nicméně při cestě kolem řeky Salzy už svítilo sluníčko.
Ovšem podle přísloví „Nechval dne před večerem“, došlo k tomu, že jsme posledních 50 km do kempu v Bad Mitterndorfu jeli v příšerném lijáku. Majitelka kempu po našem příjezdu jen spráskla ruce a při naší otázce, jestli se v kempu najde místo pro stan, se zeptala, zdali k tomu chceme taky loď. Hodinu jsme čekali, až déšť poleví, a v příhodné chvíli jsme se jali stavět stan, načež začalo pršet ještě více než předtím. Stan se nám podařilo postavit, a poté, co jsme jej za pomocí hadru zevnitř také odmočili, a odstranili největší louže, jsme se konečně usalašili na naši první noc dovolené.
Neděle 3. 7. 2016 – Bad Mitternodrf – Zell am See, trasy Tauplitzalm (6 Eur), Stoderzinken Alpenstraße (13 EUR)
Pršelo celou noc, ale kolem osmé déšť ustával, a brzy pršet přestalo úplně. Rozhodli jsme se, že vyčkáme, až trochu oschnou cesty, takže jsme nespěchali. Pan domácí nám večer nabídl, že si můžeme nechat uschnout věci v místnosti u kotle, což jsme s díky využili. Ráno byly věci suché, a kupodivu téměř uschly i boty, ve kterých jsme večer čvachtali. Vyjeli jsme po jedenácté hodině obdarováni domácím moučníkem majitelky kempu (kemp Grimmingsicht doporučujeme, majitelé jsou nejmilejší a nejochotnější lidé, se kterými jsme se na své cestě setkali).
Nejprve jsme jeli natankovat, a při hledání pumpy jsme dvakrát projeli Bad Mitterndorf s jeho krásnou, až kýčovitou výstavbou.
Čekala nás ten den z plánovaných 180 km první trasa k jezerům Tauplitzalm. Zaplatili jsme 6 EUR, cesta byla pěkná, zatáčky jak se patří, a mraky zahalovaly jen vrcholky hor.
Z 6 jezer jsme absolvovali procházku kolem dvou, s patřičným brbláním, protože motorkáři přece nechodí, jen jezdí. K jezeru Großsee jsme dorazili asi po deseti minutách, byl na něj hezký výhled shora. Ale hezčí, byť malé jezírko Märchensee bylo dalších necelých 10 minut cesty dolů, kolem jezera Großsee. Bylo opravdu kouzelné, se zeleno-tyrkysovou barvou.
Mírnou oklikou jsme se vrátili k motorce, dále se nezdržovali a vyrazili na další trasu na Stoderzinken Alpenstraße. Byla inzerována jako panoramatická, a asi by i byla, jenže vrcholky pořád byly v mracích, takže výhledy mohly být lepší. Shora jsme z okolních hor neviděli vůbec nic.
Zřejmě bylo třeba dávat si pozor na letadla, ale naštěstí jsme na naší cestě žádné nepotkali.
Žádná další speciální motorkářská trasa nás ten den už nečekala, takže jsme nabrali směr Zell am See. Dorazili jsme poměrně brzy, před šestou, ale přesto jsme měli problém s ubytováním. Už na recepci jsme se tlačili s dalšími českými motorkáři.
Po přemlouvání, že moc místa nepotřebujeme, nás umístili k odpadkům na plácek, který jinak sloužil jako dětské hřiště. Recepční konstatoval, že v České republice zřejmě žádní Češi nezůstali, že jsou všichni v Zell am See.
Pondělí 4. 7. 2016 – Zell am See – Canazei, trasy Felbertauern Straße (10 EUR), passo Stalle, passo Val Gardena, passo Campolongo, passo Pordoi
Přestože zřejmě většina motorkářů mířila na Großglockner straße, my jsme ji absolvovali už loni. Vršek Großglockneru jsme tehdy sice neviděli, neboť byl v mracích, ale podle výhledu z kempu bylo zřejmé, že to ten den bude stejné. Bylo sice polojasno, slunce svítilo, ale vrcholky hor byly opět v mracích. Proto jsme zvolili naplánovanou trasu, a sice přes Mittersill, a do průsmyku na jih. Ještě jsme si objeli jezero, a už jsme směřovali k první trase Oberfelben, kterou jsem našla na mapě při hledání trasy, byť to v motorkářských trasách uvedeno nebylo. Po mírném hledání, neboť navigace nám toto místo nenašla, jsme dorazili k jezeru Hintersee, které jsme měli také v plánu navštívit. Opět krásné čisté jezero s kouzelnou přírodou kolem.
Při prohlídce okolního značení a map jsme zjistili, že trasa Oberfelben je hned vedle, a také bylo hned jasné, proč v motorkářských trasách tato nefiguruje.
Mírně zklamaní jsme pokračovali dále, až jsme dojeli k nečekanému mýtnému, zaplatili jsme 10 EUR, vyfasovali jsme nálepku Felbertauern Straße, a pokračovali dlouhým tunelem, který přešel v krásnou silnici.
Brzy jsme narazili na další odbočku na Innergschloß, kde měla být ve skále kaple Maria Schnee Felsenkapelle. A opět jsme po pár stovkách metrů narazili na zákaz, a jelikož jsme nevěděli, jak daleko od zákazu může kaple být, obrátili jsme se, a pokračovali dále. Tím ovšem strázně dne naštěstí skončily.
Zklamáni, že jsme ten den neudělali ještě žádné passo, jsme si po cestě všimli odboček vedoucích na svah k obydlím, které se tyčily vysoko nad námi. Jelikož cesty vypadaly slibně, tak jsme se jednou z nich vydali a tentokrát jsme zklamáni nebyli. Krásná silníce, krásné zatáčky, nádherný výhled, i když končil šotolinou v lese, takže jsme se otočili zpět. Našli jsme naše tajné soukromé „passo“, které tajné také zůstane, neboť nevíme, kde jsme vlastně byli.
Na oběd (z vlastních zásob) jsme zakotvili u dalšího jezera po cestě, a sice Obersee. Bylo to jedno z nejkrásnějších prostředí, kde jsme jedli.
Po obědě jsme urazili jen pár desítek metrů, a už jsme byli na passu Stalle s výhledem na už italské jezero Antholzer see, tedy italsky Anterselva.
Cesta dolů na italskou stranu mohla být ještě zajímavější, kdyby tam nezavazela auta. A to dokonce byla jednosměrná, řízená semafory.
Jezero u městečka Antholz, nebo Anterselvy bude, jak jsme podle plakátů zjistili, centrem biatlonu ve dnech 19. – 22. 1. 2017.
V první vesničce si dáváme konečně pravou dobrou italskou kávu, byť když si toto objednáváme, číšnice se tváří poněkud kysele. Podle nápisů a řeči okolo zjišťujeme, že jsme patrně italské hranice nepřekročili. Všude slyšíme němčinu, vidíme německé názvy a nápisy Süd Tirol. Zjevně se tito lidé za Italy nepovažují.
Dále míříme na Brixen, a je to snad nejhorší cesta, kterou absolvujeme. Nejde o silnici, ta je hezká, jako skoro všude v Alpách. Ale provoz hrozný, zjevně se jedná o hodně frekventovanou cestu, a navíc jsme se asi trefili do špičky, jedeme v koloně aut, byť docela rychle, ale je to otravné, moc předjíždět se nedá, resp. není důvod, protože předjíždíme auta, abychom se dostali do kolony za další.
V Brixenu zastavujeme na placeném parkovišti, kde děláme, že máme jen přestávku a já se vydávám hledat hotel Elefant, který má být poblíž. V tomto hotelu žil ve vyhnanství můj nejoblíbenější český spisovatel Karel Havlíček Borovský. Bohužel se mi jej nepodaří najít, a abych nezdržovala, zklamaná se tedy vydávám zpět. Snad jsem aspoň šla ulicí, po které se Borovský procházel.
Pokračujeme dále na jih, a naštěstí se brzy odpojujeme z hlavní silnice na vedlejší cestu vedoucí přes vesnici Laion. Zjišťujeme, že se jedná o nečekaně zajímavou, klikatou a hezkou cestu s malým provozem a krásnými výhledy.
Přestože jsme tento den měli naplánovanou cestu 290 km do kempu Colfosco (což byl nejlevnější kemp po cestě z Brixenu), využíváme hezkého počasí a dostatku času, a rozhodujeme se, že uděláme malý okruh pass, naplánovaný na další den. První passo Val Gardena nás, stejně jako loni, vítá sluníčkem a krásnými skalami kolem. Je to určitě jedno z nejkrásnějších pass, která absolvujeme.
Dále tedy míříme na městečka Kurfar a Arabba a absolvujeme passo Campolongo a jsme nadšeni z cesty na passo Pordoi.
Potom už míříme do kempu Marmolada v Canazei, kde potkáváme další motorkáře ze Slovenska a taky ze Strážnice se slivovicí, takže noc je veselá. Zaujalo nás také chlazení nápojů šohajů ze Strážnice.
Úterý 5 7. 2016 – Canazei – Dimaro – trasy passo di Fedaia, passo Falzarego, passo Valparola, passo Val Gardena, passo Sella, passo Costalunga neboli Karerpass, passo della Mendola
Na dnešek je naplánován velký okruh pass, jelikož malý jsme zvládli ještě v pondělním pozdním odpoledni.
Z Canazei vyrážíme nejprve k passu Fedaia, je to asi 20 km, ale už po cestě tam musíme zastavit, a kocháme se nádhernými skalními velikány kolem.
A posléze již dojíždíme k přehradě Lago di Fedaia. A už sjíždíme dolů z passa di Fedaia…
…. a míříme v rychlém sledu na passo Falzarego, kde si můžete vyjet nahoru lanovkou a sejít po stezce válečných pozůstatků (my jsme tam ovšem nebyli, viz komentář z druhého dne ohledně chození motorkářů), a za pár desítek metrů projíždíme nenápadnějším passem Valparola, s nápadnějšími pozůstatky války včetně muzea…
… a passo Val Gardena letos podruhé, tentokrát naopak a už nás čeká další z nejkrásnějších pass na naší cestě, passo Sella, a to nejen kvůli hezké kapličce…
… ale hlavně kvůli monumentálním skalám, kolem kterých jedeme v nefalšovaném úžasu…
A už opouštíme okruh pass kolem Canazei, a směřujeme dále na passo Costalunga nebo také Karerpass, kde nezastavujeme. A byť po poznámce, že nemusíme stát u každé louže, jakmile jedeme kolem Lago di Carezza, tak prostě zastavit musíme, a dobře děláme. Je to jezero jako z pohádky, nádherně modré, a naprosto průzračné, je vidět až na dno do hloubky několika metrů.
A už míříme přes Bolzano na passo Della Mendola, kde se nám po cestě kazí počasí a nahoru vyjíždíme v dešti. Chvíli postáváme schovaní pod balkónem jednoho z domů, a nakonec se rozhodujeme, že si v blízké kavárně dáme kávu (tedy pro jistotu espresso), a vyčkáme, zdali se počasí umoudří. Po hodině vytrvalého deště zjišťujeme, že se čekání vyplatilo. Pršet přestalo, ale oblékáme nepromoky, neboť je pořád pod mrakem, a cesty jsou mokré.
Sjíždíme dolů, a raději hledáme kemp. Úspěšně, nicméně chtějí zatím nehorázně nejvíc peněz, tak se spolehneme na to, že neprší, a jedeme dále. Očividně ale po dalších asi 20 km směřujeme do dalšího nedobrého počasí, tak hledáme nejbližší kemp, který je ovšem 20 km mimo naši cestu, ale hlavně v centru největšího deště, jak vidíme. Riskneme to tedy, a pokračujeme v naší cestě jinudy, naštěstí opravdu do lepšího počasí, a nakonec se nám podaří dokonce za sluníčka dojet do kempu v Dimaru. Tady chtějí rozumnější peníze, tak rychle stavíme stan, a dobře děláme, neboť hned poté začne pršet.
Středa 6 7. 2016 – Dimaro – Nenzing – trasy passo del Tonale, passo Gavia, passo Stelvio, Umbrail pass, Silvretta Hochalpenstraße (12 EUR)
Jelikož jsme oproti itineráři téměř o den rychlejší, rozhodujeme se, že ten den dojedeme co nejdál k hranicím s Lichtenštejským knížectvím, a následující den se tam podíváme, byť to v plánu původně nebylo.
Ale dnes nás hlavně čeká passo Stelvio, které jsme loni absolvovali v mracích, a s napětím čekáme, jak se to povede letos. Večer se naštěstí vypršelo, a ráno nás čeká krásný den a obloha je jeden velký modrý mrak.
Nejprve ale projíždíme passem del Tonale a poté cesta začíná stoupat, ovšem taky se zužuje, a brzy jedeme po cestě, která šířkou nemá daleko k cyklostezce. Serpentiny a tudíž zatáčky, které tvoří, začínají být pro naši velkou naloženou motorku dost šílené, svodidla většinou žádná a přiznám se, že tentokrát moc nefotím, byť výhledy jsou určitě krásné, ale bojím se podívat dolů a instinktivně se pořád nakláním na stranu ke svahu, protože to vypadá, že se brzy skutálíme dolů.
Když vystoupáme nejhorší serpentiny na začátku, jedeme už vesměs podél svahu, je to lepší, ale cesta je pořád úzká, a pořád nemám dobrý pocit.
Serpentiny a tudíž zatáčky, které tvoří, začínají být pro naši velkou naloženou motorku dost šílené, svodidla většinou žádná a přiznám se, že tentokrát moc nefotím, byť výhledy jsou určitě krásné, ale bojím se podívat dolů a instinktivně se pořád nakláním na stranu ke svahu, protože to vypadá, že se brzy skutálíme dolů. Když vystoupáme nejhorší serpentiny na začátku, jedeme už vesměs podél svahu, je to lepší, ale cesta je pořád úzká, a pořád nemám dobrý pocit.
Po této cestě jsme se nedivili nápisu, na který jsme zatím na žádném passe nenarazili. Soukromě jsme passo Gavia překřtili na maso Gavia. Takové bobky jsem ještě na motorce neměla. Ale výhledy nahoře byly krásné.
Cesta dolů naštěstí už nebyla tak dramatická jako nahoru, takže přes Bormio pokračujeme k původně předpokládanému vrcholu dne, tedy k passu Stelvio. Cestou nahoru zastavujeme, neboť málokdy se najde tak hezký pohled na zatáčky
A nahoře si konečně dopřáváme zasloužený úžasný výhled na okolí z výšky 2 760 m n. m. a také proslavený bratwurst v housce s kyselým zelím.
Trasu na sever jsme jeli loni, letos volíme cestu dolů přes Umbrail pass, a tedy přes Švýcarsko. Už po průjezdu druhou vesničkou prohlašujeme: „Tak takhle si Švýcarsko představujeme.“ Všude pořádek, přesnost, úhlednost.
Po tankování (možno v EUR nebo kartou) a nezbytné kávě, už míříme zpět do Itálie k přehradě se zatopeným kostelem Curon Venosta…
… míjíme vojenskou pevnost a muzeum Festung Nauders a už míříme na Silvretta Hochalpenstraße. Kolem cesty vidíme zvláštní kamenné zdi, které zřejmě slouží jako zábrany proti lavinám.
Po zaplacení mýtného za Silvretta Hochalpenstraße se nám otevírá krásné údolí. Z hlediska přírodních krás paráda, z motorkářského hlediska nic světoborného, až se divíme, že se to objevuje v motorkářských trasách. Zastavujeme u přehrady, jen na focení.
Přijíždíme k další přehradě, která se zjevně buduje nebo rekonstruuje, a vzápětí přicházíme na to, proč je trasa uvedena v motorkářských.
Sjezd dolů byl prostě parádní.
A potom už jedeme tak, abychom se dostali co nejblíže k hranicím s Lichtenštejnským knížectvím, kde zakotvíme v kempu v Nenzingu.
Čtvrtek 7 7. 2016 – Nenzing – Mayrhofen – trasy Malbun, Fernpaß
Po večerním zjišťování přes telefon, jestli, a za jakých podmínek můžeme vstoupit do Lichtenštejnského knížectví, se tedy vydáváme do hlavního města knížectví, do Vaduzu. Podle dispozic by měla pro vstup stačit jen občanka. Na hranicích sice stojí dva lidé v uniformách, ale nechávají nás bez povšimnutí jet dále. Projíždíme ulicemi měst, která na sebe navazují, a ani se nenadějeme, a jsme ve Vaduzu. Podaří se nám koupit samolepku s erbem knížectví, vedle mrňavé nálepky se znakem Švýcarska se podstatně větší samolepka FL (Lichtenštejnské knížectví) vyjímá opravdu hezky.
Nic extra zajímavého po cestě nevidíme, tedy až na supermoderní Ferrari, tak se na základě mapy vydáváme na jediné lichtenštejnské passo do Malbunu (neoficiální, tak jsme si ho nazvali my). A nejsme zklamání. Míjíme hrad – sídlo knížete.
Po stoupání nahoru se nám otevírá pohled na celé údolí, a patrně i celé Lichtenštejnské knížectví.
Míříme do Malbunu, což, jak zjišťujeme, je lichtenštejnské lyžařské středisko, tedy v zimě, nyní asi turistická oblast. Doufali jsme, že v mapách není vše, a že cesta povede dále, ale dostáváme se do krásného údolí obklopeného horami, kde ovšem cesta končí.
Po nezbytné ochutnávce kávy (musela být v každé zemí, mimochodem tady nejdražší, ale výborná), se tedy vracíme zpět, a jedeme přes Stuben na Fernpaß.
Cesta slibuje velké zážitky, místy jedeme tunely.
Krásná trasa přes hory, která se mění v ještě krásnější. Nádherná, široká silnice, táhlé zatáčky – takové podstatně delší buchláky.
Naopak cesta přes Fernpaß je otravná, spousta aut, opět velmi frekventovaná trasa. Projíždíme tunelem, a dolů s námi míří spousta aut, včetně náklaďáků. Po návratu domů zjišťujeme, že vedle vede jiná trasa, zřejmě ta pravá motorkářská.
A už nás čeká cesta přes Innsbruck, nechce se nám platit dálniční známku kvůli nějakým 50 kilometrům, tak jedeme podél. Cesta na Innsbruck je hezká, vede přírodou, a moc aut tam nejede. Nicméně přes Innsbruck, a od něj je to podstatně horší, jedeme pomalu mezi spoustou aut. Dokonce se neplánovaně napojujeme na dálnici, kterou rychle projíždíme, a prvním sjezdem vyjíždíme mimo – pokuta se nám platit nechce. Využíváme měst po cestě k nákupu v Lídlu, a potkáváme tam chlapíka ze Zlína, který 4 roky pracuje v Rakousku, a tvrdí, že už se zpět nevrátí, že poměry v Rakousku a v ČR jsou nesrovnatelné.
Dává nám tipy na návštěvu okolních zajímavostí, ale nevyužíváme je, neboť už máme za ten den všeho dost, a chceme být co nejdříve v kempu. Jelikož aktuálně nejedeme podle itineráře, tak musíme kemp vyhledávat podle GPS, což nás zavede někam úplně mimo, nakonec po pár kilometrech nacházíme další kemp.
Podle itineráře máme jet přes Zillertaller Höhenstraße, ale je už půl sedmé, a opravdu na toto nemáme náladu. Slibujeme si tedy, že se na ni vrátíme další den ráno, a raději si jdeme spočinout do kempu v Mayerhofen.
Pátek 8 7. 2016 –Mayerhofen – Königsee – Zillertaler Höhenstraße (5 EUR), Gerloß pass (6 EUR)
Dle původní domluvy se tedy ráno vracíme a hledáme trasu Zillertaler Höhenstraße. Cesta nás vede nahoru po svahu, zužuje se, až nám začíná připomínat passo Gavia.
Opět platíme mýtné a kupujeme nezbytnou samolepku. Vyjedeme na první výhled – pěkné, ale nic závratného, tak pokračujeme dále. Vzápětí se ale dostáváme na velice zajímavou trasu.
Z údolí jsme dosáhli převýšení asi 1500 m, jsme ve výšce 2 000 m. n.m. Shodujeme se, že výhledy jsou úžasné. Rozhodně tuto trasu doporučujeme.
A už míříme dolů, opět zajímavým sjezdem.
Tahle značka se občas na motorkářských trasách objevuje, a vždy nás pobaví. Podle všeho se jedná o upozornění, kdybyste náhodou od poslední zatáčky, která byla asi před 10 sekundami, zapomněli, že tam nějaké zatáčky jsou.
Pokračování naší cesty bylo neméně zajímavé. Měli jsme v plánu projet kolem Krimmelských vodopádů, a případně udělat Gerloss pass – oboje jsme projeli už loni. Po cestě jsme trochu zmatkovali, neboť navigace nás najednou uprostřed jediné cesty vedla zpět, nicméně přeprogramovali jsme ji, a pokračovali dále kolem přehrady. Opět krásná široká cesta a krásné zatáčky. Řídíce se navigací jsme z této cesty sjeli. Cesta se začala zužovat, a taky kvalita byla čím dál horší. Podařilo se nám po ní ale dostat ke Krimmelským vodopádům.
Vyjeli jsme také na výhledy naproti, protože jsme si pamatovali, že tam byly krásné zatáčky. A najednou jsme skončili u budky s mýtným. Byli jsme na Gerlospaß. Zaplatili jsme tedy poplatek, i když už jsme to loni absolvovali, a pokračovali dále, brzy kolem přehrady. Přišlo mi to povědomé, tudy jsme přece dnes už jeli. Ale prý ne. Brzy jsme ale zjistili, že opravdu jedeme v opačném směru trasu, kterou jsme to dopoledne už jeli. Nakonec jsme přišli na zádrhel. Měli jsme v navigaci nastaveny cesty bez placených úseků, proto nás to ke Krimmelským vodopádům vedlo tou nehezkou a nezajímavou cestou, abychom se vyhnuli mýtnému. To jsme minuli možná o 2 km, abychom se k němu od Krimmelských vodopádů stejně dostali. Projeli jsme tedy trasu ke Gerlospaß potřetí, ať si to za ten poplatek patřičně užijeme, v obavě, jestli nebudeme při průjezdu mýtnou branou platit znovu. To by nás asi kleplo. Naštěstí nám platbu uznali, a pustili nás zpět ke Krimmelským vodopádům. Pokračovali jsme rychle dále na Kützbuhel, protože to vypadalo, že na tom místě zůstaneme navždy a budeme se točit v kruhu.
Že jsme projeli Kützbuhelem, jsem zjistila až u výjezdní cedule, zjevně tam nic zajímavého nebylo. Cílem dnešní cesty bylo jezero Königsee. Už jsme byli možná 20 km od něj, když jsme na odpočívadle uviděli další motorkáře z ČR, tak jsme si s nimi popovídali. Dozvěděli jsme se od nich, že nedaleko je Orlí hnízdo, ale prý se až nahoru nedá dojet.
Zakotvili jsme v kempu kousek od jezera Königsee, rychle postavili stan, vzali si plavky s cílem ještě se k večeru vykoupat v jezeře. Na místě jsme zjistili, že to asi nepůjde. Sice to nebyla přímo amputační voda, ale teplá určitě nebyla, a hlavně tam nebyla ani příležitost kde se vykoupat. Asi bychom byli za exoty.
Jinak se jedná o velmi komerční místo, které nás příliš neuchvátilo. V okolí se nicméně nachází turistické trasy, a jezero se dá projet na lodi, takže zřejmě je tam k vidění taky něco jiného, než krámky s oblečením, suvenýry apod
Zjistili jsme, že přímo ze stanu vidíme na Orlí hnízdo. Jelikož jsme v kempu obdrželi brožurku v češtině o možnostech vyžití v regionu, zjistili jsme si, jak se dostat na Orlí hnízdo, a řekli jsme si, že když už jsme tak blízko, tak by asi byla škoda se tam nepodívat. Byť jsme měli ambivalentní pocity. Na jednu stranu se jedná o zajímavou historickou budovu, na druhou stranu se jednalo o dárek pro Hitlera, což je člověk, který se zasloužil o smrt miliónů lidí, a máme na něj jednoznačně negativní názor. Nicméně jsme se shodli na tom, že i toto je historie, a i toto bychom si měli připomínat.
Večer jsme zažili zábavnou příhodu, kterou bychom se ani neměli chlubit, abychom nevypadali jako ignoranti. Už po cestě ke Königsee jsme zjistili, že jsme přejeli německé hranice, což nás rozzlobilo, neboť jsme přes Německo jet nechtěli. Večer jsme zapli mobily, a zjistili jsme, že nás vítá německý operátor. S údivem jsme po nahlédnutí do mapy zjistili, že se fakt nacházíme v Německu. V domnění, že jsme kousek od Salzburku, nás vůbec nenapadlo, že nejsme v Rakousku. Naše cesta byla skutečně rychlá, že jsme ani nestihli registrovat státy, kterými projíždíme.
Sobota 9 7. 2016 –Königsee – Attersee – Kehlsteinhaus (The Eagle´s Nest – Orlí hnízdo – 16 EUR lístek na autobus), Salzburk
Sobotu jsme plánovali jako odpočinkovou, přičemž oproti původnímu itineráři jsme tedy využili, že jsme nedaleko Orlího hnízda, a rozhodli se jej navštívit. Jelikož jsme vyrazili brzy, byli jsme na parkovišti v Berchtesgadenu před devátou, což, jak se ukázalo, byl optimální čas. Nahoru k Orlímu hnízdu se dá dostat pouze autobusy, které vyjíždějí nejdříve právě v 9 hod.
Cestu nahoru vybudovali Němci za 1 rok, autobusy jezdí vždy jedním směrem, přičemž uprostřed je odstavný pruh. Slabším povahám pohled z okna zjevně nedělal dobře. Pohledy ze srázu dolů byly skutečně „zajímavé“. Já jsem něco podobného, ještě horšího zažila na Korsice, tak mě to příliš nebralo.
Hlemýžďům a kolům je vjezd zakázán, ostatní jet můžou, ale všichni třicítkou.
Počasí nebylo nejlepší, kolem byly mraky, ale většina vrcholků hor včetně Orlího hnízda byla čistá. Po výjezdu autobusy se dá nahoru dostat pěšky (můžete vynechat i ty autobusy, ale převýšení cca 1300 metrů je na zvážení), nebo výtahem. Zvolili jsme výtah, ke kterému je potřeba dostat se tunelem. Ve výtahu jsme se od dalších Čechů dozvěděli, že výtahem prý Hitler jel snad jen 3x, že to byla novinka, a on z toho měl strach.
Dali jsme si nezbytnou kávu (mimochodem nejhorší, jakou jsme na naší cestě měli), a přemýšleli nad tím, že jsme ve stejné místnosti, ve které se procházel Hitler. Představy byly tak reálné, že jsme měli chuť vrazit mu do zubů.
Chtěla jsem se také podívat do Salzburku, nikdy jsem tam nebyla, a město vypadá na fotkách velmi fotogenicky. Navíc jsem jej znala z muzikálu Za zvuků hudby (The Sounds of Music).
Nicméně prodírat se městem v sobotu dopoledne nebylo optimální. Po pomalém posunování jsme se dohodli, že pokud nebude příležitost zaparkovat kousek od centra, tak pojedeme dále.
Příležitost se ale naskytla, podařilo se nám zaparkovat za řekou kousek od mostku pro pěší. A po pár desítkách metrů už jsme byli na centrálním náměstí. (Jinak doporučení – zkuste si zkontrolovat, jestli je nutné platit parkování – my jsme jakési menší mince do automatu hodili, načež jsme zjistili, že jsme si předplatili parkování na pondělí. Víkendové parkování v tu dobu už bylo zdarma.)
Na náměstí vyhrávaly různé místní folklórní soubory, takže jsme se rychle dostali do zdejší atmosféry.
Náměstí je opravdu veliké a krásné.
Svaťa ve společnosti pouze 2 koní, nikoli obvyklých 130.
A také nezbytná fotografie s Mozartem, který v Salzburku působil, a je s ním spojený.
Prohlédli jsme si místní katedrálu, kde byl vstup zdarma, vřetně krypty (je vhodné dát ale u východu nějaké drobné na udržování kostela).
Pobyli jsme v Salzburku možná jen hodinu a půl, ale stálo to za to, byla to hezká zastávka.
A už nás jen čekala cesta do kempu u Attersee, kolem jezer Fuschlsee, Wolfgangsee, Mondsee a koupání v průzračné tyrkysové vodě.
Neděle 10. 7. 2016 – Attersee – Frýdek-Místek
V neděli nás čekal už jen přesun zpátky domů. Rozloučili jsme se s jezerem Attersee s drobným přerušením, neboť jsme narazili (naštěstí ne doslova) na místní slavnostní průvod mířící do kostela.
A už vyrážíme co nejkratší cestou domů. Hory jsme opustili brzy, ale ještě dlouho jsme je viděli na obzoru.
Když už je řeč o nejkratší možné cestě, pan Garmin to vzal doslova. Vedl nás takovými cestami, které znali pouze místní, a to ještě možná. Jednou nás vyvedl úzkou asfaltovou cestou, která se změnila v polňačku, končící enduro vložkou, a ústila u rodinného domu, kolem kterého naštěstí vedla i dále, opět asfaltem.
Zpočátku to bylo zábavné, ale protože jsme před sebou měli dlouhou cestu, a chtěli se co nejdříve dostat domů, začalo to být postupně mírně rozčilující. Ale našim strastem ten den ještě neměl být konec. U směrovky na Mauthausen, kde jsme uvažovali, jestli se jedná o onen známý koncentrační tábor, a jestli se tam třeba stavíme, jsme se nakonec vzhledem k času správně rozhodli, že toto místo vynecháme. Ne tak správně jsme se ovšem rozhodli, že – byť jsme míjeli asi 5 pump – vezmeme benzín později. Nádrž nám ukazovala benzín ještě na 60 km, tak jsme byli v klidu. Jenomže jsme opět sjeli z hlavní cesty, a přestože jsme jeli krásnou trasou pro motorkáře a milovníky přírody (připomínalo nám to naši Vysočinu), tak jsme po cestě už na žádnou pumpu nenarazili. Začali jsme být mírně nervózní, tak jsme do navigace zadali nejbližší pumpu. Jednalo se o tankomat (nevíme, jak se správně říká samoobslužné benzínce fungující na karty, ale takto jsme to překřtili).
Přestože jsme s tím na naší cestě měli už několik zkušeností (většina tankomatů byla dokonce i v češtině), tento se s námi bavil výlučně německy, a odmítal naši kartu přijmout. Zoufale jsme se začali rozhlížet kolem, jestli by nám mohl někdo pomoci, a najednou slyšíme: „Dobrý den!“. Zajásali jsme, že jsme narazili na Čecha, který nám pomůže, nicméně pán uměl česky pouze pozdrav, a přestože se nám snažil pomoci, ani on s naší kartou neuspěl.
Domluvili jsme se s ním alespoň, že asi 6 km odtud je další pumpa, tentokrát OMV, od čehož jsme si slibovali, že by naši kartu mohla vzít. Dojet k pumpě podle pana Garmina bylo opět poněkud rozčilující, dvakrát jsme sjeli jinudy, a vzhledem k nedostatku benzínu to začínalo být kritické. Byli jsme proto rádi, že jsme na onu pumpu (tankomat) dorazili, nicméně naše nadšení pohaslo, když jsme zjistili, že ani tato pumpa nebere naši Master card, ale bere jen Maestro. Naštěstí brala také peníze, našli jsme 5 EUR, natankovali na dalších asi 70 km, a pokračovali dále.
Cesta byla opravdu nádherná, na silnicích skoro nikdo, jen sem tam motorkáři, případně nějaké auto.
Byla by ale mnohem krásnější, kdyby nepokračovaly problémy s tankováním. Během dalších 50 km jsme totiž opět nepotkali téměř žádnou pumpu, a ty, které jsme potkali, braly opět pouze Maestro karty. Opět jsme se jali hledat cíleně, a podle pana Garmina jsme zvolili pumpu Shell. Byť se opět jednalo o tankomat, naštěstí bral i Master card, i Visa karty.
Byli jsme zachráněni. Na natankování jsme dojeli téměř až domů.
Po přejezdu hranic v Hatích nás přivítali trpaslíci, vykřičené domy, kasina, kyčovité free shopy, a rozbitá silnice. Mohli jsme prohlásit: „A jsme doma“.
Ještě jsme se stavili na kávu ve Znojmě a objevili zajímavou hodnotnou informaci o cestách našeho legendárního velikána.
Závěr:
Najeto: 2 911 km.
Navštívené země: ČR, Rakousko, Itálie, Německo, Švýcarsko, Lichtenštejsko
Motorkářské trasy: Tauplitzalm (6 Eur), Stoderzinken Alpenstraße (13 EUR), Felbertauern Straße (10 EUR), passo Stalle, passo Val Gardena, passo Campolongo, passo Pordoi, passo di Fedaia, passo Falzarego, passo Valparola, passo Sella, passo Costalunga (Karerpass), passo della Mendola, passo del Tonale, passo Gavia, passo Stelvio, Umbrail pass, Silvretta Hochalpenstraße (12 EUR), Malbun, Fernpaß, Zillertaler Höhenstraße (5 EUR), Gerloß pass (6 EUR)
Doporučené motorkářské trasy (subjektivně): passo Val Gardena, passo Pordoi, passo Sella, passo Gavia, passo Stelvio, Silvretta Hochalpenstraße, Zillertaler Höhenstraße
Náklady na osobu: 9 700 Kč (z toho benzín a ubytování v kempech 6 700 Kč)
Dojmy: úžasná dovolená, nepočítané zatáčky, nádherné výhledy, skvělé zážitky.
Autoři cestopisu: Svaťa a Lenka
