Cesta na Nordkapp je snem a cílem mnoha motorkářů. Svaťa o tom snil nejméně 10 let, od té doby, kdy začal jezdit na Crostoureru.
Jelikož jsem Norsko jednou navštívila, varovala jsem Svaťu, ať tam na motorce nejedeme. Podle mé zkušenosti tam skoro pořád prší a je tam zima. Nicméně přání se nezměnilo a jelikož sny se mají plnit, tak jsem naplánovala cestu.
Kudy jet? Nabízelo se několik možností, pro směr na Nordkapp jsme nakonec zvolili trasu přes Polsko, pobaltské republiky a Finsko. V Pobaltí jsme nikdy nebyli a jelikož se nejedná o země motorkářsky zajímavé, tak jsme nepočítali s tím, že bychom je navštívili samostatně.
Druhou částí cesty a zlatým hřebem bylo Norsko a poté zpět přes Švédsko, Dánsko, Německo a přes Polsko domů.
Kromě trajektu z Tallinu do Helsink jsme chtěli cestu absolvovat po vlastní ose, což se v Norsku ukázalo jako vcelku nereálné.
Vzhledem k norskému počasí byl termín cesty předem ohraničen létem. Vyjeli jsme koncem června a na cestu jsme si vyčlenili 35 dnů.
Přestože kromě Norska byly ostatní země jen tranzitní, každou jsme chtěli poznat a navštívit alespoň některá zajímavá místa.
V Polsku to byl Neborovský zámek, Vlčí doupě a přespali jsme u Mazurských jezer, která, vzhledem k nájezdům komárů, nebyla zdaleka tak romantická, jak na první pohled působila.
Působivý byl ovšem „Vůdcův hlavní stan“, poněkud děsivé Vlčí doupě . Člověk si uvědomoval paranoiu, kterou Hitler musel trpět, když kolem sebe nechal vystavět betonové zdi i několik metrů široké.
Polsko jsme opustili na trojmezí Litva-Polsko-Rusko. Vzhledem k politické situaci jsme se u hranic Ruska necítili vůbec dobře.
Poměrně nudná cesta rovinatým Polskem byla lehce zpestřena kopečky na hranici s Litvou. Dále ovšem cesta pokračovala podobně. Téměř 200 km před hlavním městem Vilnius zoufale rovná cesta, kdy bylo vidět desítky kilometrů dopředu. Naštěstí to nebylo jen o cestě. Město Kaunas a vodní hrad Trakai znamenaly hezké zastávky.
V každém hlavním městě pobaltských republik jsme plánovali strávit jeden den. Kromě domu, ve kterém jsme bydleli a který vypadal na spadnutí, je Vilnius zajímavý také starým městem a novými moderními výškovými budovami, ale zejména jednou ze svých částí – nezávislou republikou Užupis, která má svou vlastní ústavu, ministry, měnu a dokonce i námořnictvo. Humor a pohoda čiší z každého jejího zákoutí jako podle prvního článku ústavy: Každý má právo žít podél řeky Vilnia a řeka Vilnia má právo protékat kolem každého.
Nedaleko litevsko-lotyšské hranice se u města Šiauliai nachází Hora křížů. Litevci zde začali umisťovat kříže jako hold obětem carského režimu, a poté i komunistického. Dnes je to nejvýznamnější poutní místo Litvy, odhadem se zde nachází asi sto tisíc křížů a křížků a viděli jsme tam i křížky z České republiky.
A jen tak pro zajímavost – Hora křížů má celých 105 metrů výšky a nejvyšší hora Litvy je vysoká 294 m.
Lotyšsko nás uvítalo honosným zámkem Rundāle s krásným parkem, a odtamtud to už bylo nedaleko do hlavního města Rigy. Jelikož jsme nebydleli blízko centra, měli jsme příležitost projít si nejen krásné středověké centrum, ale také méně krásné čtvrti mimo centrum.
Riga je nejlidnatější pobaltské město se zajímavostmi jako Dům Černohlavců, obrovskou moderní prosklenou knihovnou, architektonicky hezkou televizní věží ve tvaru trojnožky, akademií věd připomínající monumentální stalinské budovy, a hlavně největší tržnici v Pobaltí umístěnou v obrovských hangárech původně určených pro německé vzducholodě Zeppelin.
Cestou do Estonska nás čekala už jen krátká zastávka u hradu Cēsis a opět po delší době zvlněná oblast kolem lotyšsko-estonské hranice. Taky jsme si tady vychutnali další pro nás významnou chvíli, kterou si však necháme na přednášku :).
V Estonsku jsme si zajeli asi 150 kilometrů na místo, které prý každý Čech musí navštívit, natož Svatopluk Čech. Malá nápověda: jedno z letadel Air Baltic se na základě ankety, kterou velmi ovlivnili právě Češi, bude jmenovat po tomto místě.
Tallinn nás překvapil zejména moderní výstavbou. Oproti Vilniusu, který působí lehce provinčním dojmem a Rize, která je uváděna jako multikulturní centrum Pobaltí, se Tallinn rozrůstá obrovským tempem a působí jako katalyzátor rozvoje oblasti.
I zde, stejně jako v celém Pobaltí, se objevují pozůstatky socialistické éry. V případě Tallinu se jedná zejména o multifunkční podzemní monument Linnahall, dříve Palác kultury a sportu Vladimira Iljiče Lenina postavený roku 1980. Objekt je na seznamu chráněných památek, ale majitel, město, neví co se zchátralým komplexem dále a uvažuje i o demolici. Na nás, kteří jsme socialistické období zažili, to působilo poměrně děsivým dojmem.
Pohled na staré město s jeho věžičkami je snad v každém katalogu cestovní kanceláře či na propagačním materiálu města Tallinn a stará čtvrť určitě stojí za procházku.
Původně jsme cestou chtěli navštívit i Petrohrad, ale vzhledem k situaci kdy Rusko v únoru napadlo Ukrajinu a ČR byla na seznamu nepřátel Ruska, jsme tuto variantu nakonec zavrhli a trajektem pluli do Helsink.
Jelikož se velkým městům obecně spíše vyhýbáme, Helsinkami jsme jen tak projeli, s malými zastávkami na hlavním náměstí a také u památníku hudebního skladatele Sibelia.
Finsko pro nás bylo jen tranzitní zemí a tak to hlavní, co nám utkvělo v paměti, byla zejména výstavba, ať už se samozřejmě jednalo o malé finské domky, nebo moderní architektonicky jednoduchou, ale zajímavou bytovou výstavbu, či továrny a firmy, které všechny vypadaly, že je zrovna postavili
Překročení polárního kruhu jsme si užili v Santově vesnici v Rovaniemi za zvuku koled v nezvykle teplém počasí. Z úděsně komerčního prostředí jsme prchali pryč.
A dobře jsme udělali. Ještě před hranicemi s Norskem jsme našli malý kemp přímo u jezera, takže jsme se s asistencí soba ještě stihli za polárním kruhem vykoupat ve finském jezeru.
V Norsku hned za hranicemi nás konečně dostihlo pravé norské počasí. Celou dobu cestou tam nás provázelo sluníčko a vcelku úmorné horko, které se během okamžiku změnilo v déšť a zimu. Konečně přišly na řadu celou cestu vysmívané zimní doplňky.
Večer jsme si postavili stan v kempu pod Nordkappem. Naštěstí kolem desáté přestalo pršet a také vykouklo sluníčko, tak jsme nelenili a vyrazili k cíli naší cesty.
A už je to tady! Pohled, o kterém Svaťa snil! I s půlnočním sluncem :). NORDKAPP!!!
Mysleli jsme si, že vstup k areálu s globem je za poplatek, ale kupodivu byl zdarma. Naopak vstup do budov areálu byl za poplatek, a to poměrně vysoký, v přepočtu asi 750 Kč na osobu, což se nám nechtělo dávat. Bez toho si tam ale nekoupíte ani nálepku.
Cíle našeho výletu bylo dosaženo, ale ještě nás čekala cesta Norskem zpět, na což jsme se těšili. Kvůli počasí jsme sice nenavštívili nejsevernější město světa, ale zato nám vyšlo počasí na Lofotech. A právě ty byly tím nejhezčím z celé cesty.
Využili jsme nádherné počasí a vyšlápli jsme si na vrchol Reinebringen nad rybářskou vesnicí Reine. Výhledy byla neuvěřitelné. Krásně jsme mohli vidět cestu po které jsme přijeli přes mosty spojující jednotlivé ostrůvky a ostrovy. Vyjít těch údajně 1978 schodů je sice docela namáhavé, ale určitě stojí za to.
Lofoty jsme opustili nečekaně po vlastní ose, protože jsme si včas nezajistili lístky na trajekt z Moskenes do Bodo. A stejně nečekaně to byla jedna z nejhezčích tras, kterou jsme zažili.
Střed Norska příliš zajímavý nebyl, ale když jsme se začali blížit na jih, tak se to změnilo. Město Trodndheim nabízí jistě mnohé, nám se líbily domy kolem řeky, ale to hlavní, kdy nám spadla čelist, byl Nidaroský dóm. Tato katedrála je největším gotickým chrámem ve Skandinávii. Stavěla se od 11. století téměř 300 let a byli zde korunováni norští králové. Filigránské ozdoby tesané do kamene a nasvícení dává pocit, jakoby vše bylo z jiného světa. Nejvíce se to podobalo elfskému umění 🙂
Trasou, která je považována za nejkrásnější v Norsku, je Atlantic ocean road, která spojuje několik ostrovů s pevninou. Za nás je sice asi hezčí z výšky (známe pouze z fotografií), ale projet se soustavou mostů, které jsou často do zatáčky, má své kouzlo.
Jako motorkáři jsme samozřejmě nemohli minout nejslavnější cestu, a sice Trollstigen, tedy cestu trolů. S naší plně naloženou motorkou ty zatáčky tedy byly docela náročné, ale pohled shora byl parádní.
Geiranger fjord a pohled na něj z vyhlídky Dalsnibba, která je nejvýše položenou vyhlídkou na fjord v Evropě (1500 m.n.m.) byly dalším fantastickým zážitkem.
Krásných míst se našlo na jihu Norska mnoho, například jezero Lovatnet a trasa oblastí Aurland nad nejdelším silničním tunelem na světě o délce 24,5 km.
Když už jsme u těch tunelů, tak pro nás byl atrakcí ten s kruhovým objezdem. Málem jsme v něm ale zůstali, protože jsme chtěli vyjet na most, ten byl ale kvůli větru zavřený. Naštěstí pro nás jej brzy otevřeli, a my mohli jet dál.
Čím dále jsme postupovali na jih, tím více přibývalo lidí, zvláště na turisticky populárních místech, jako je Preikestolen ….
… nebo Kjeragbolten …
… a sjeli jsme si i zatáčky dolů do Lysebotnu, ale cesta s nádherným okolím vedla právě nad něj.
Ještě jsme si prohlédli dřevěný vikingský kostel Heddal Stavkyrkje ze 13. století, přespali před hranicemi u jezera a příjemně se vykoupali, a už nás zase čekal tranzit, a to přes Švédsko, Dánsko, Německo a Polsko.
Tím nejzajímavějším po cestě zpět byl každopádně slavný Öresundský most spojující Švédsko a Dánsko.
Následoval odpočinekv Německu u Baltského moře u města Wismar, které bylo mnohem hezčí než to moře. Znovu jsme si řekli, že už k Baltu nepojedeme. Možná jen nemáme štěstí, ale vždycky jsme u smradlavého moře s mnoha lidmi. Posledně tam byly i sinice.
Posledním zajímavým místem naší cesty byla polská Poznań. No, spíše „zajímavým“. Poznań jistě byla krásné město, a bude krásné město, ale v době, kdy jsme tam byli, se celé centrum rekonstruovalo, bylo rozkopané, a byl problém tam vůbec projít.
A jsme doma!
A co říct k cestě? Nordkapp jsme viděli, bylo to fajn, a stačilo. V Norsku jsou určitě zajímavější lokace, ale fakt je, že jsme tím na motorce dosáhli zatím nejsevernější místo.
Lofoty byly naprosto fantastické, určitě i kvůli počasí, které jindy tak fantastické nebylo. Jen jsou pro návštěvu poněkud daleko. Ale pokud chcete zažít krásné skalnaté Norsko s jeho fjordy, stačí jet na jih. Jen musíte vystihnout dobu, kdy tam nebudou hromady lidí. Tip na správnou dobu ale vzhledem k počasí neznáme :).
