Severní Španělsko přes Francouzské Alpy a Pyreneje 2025

Den 2 – Rakouská pohoda

Projíždíme kolem monumentálního Vranova nad Dyjí, dál podél řeky Dyje do Rakouska. Cesty hladké, krajina kýčovitá – ale jaký krásný kýč!
Hrad v Raabs an der Thaya, soutěska Strubklamm, jezera Attersee, Mondsee, Wolfgangsee … Rakousko je prostě fotogenické.
Garmin nás svede do Salzburgu, kde si nečekaně dáme bonusové kolo po centru (hrad vidíme hned dvakrát, z obou stran 😅). Večer končíme po 470 kilometrech v kempu Schloss pod zámkem – unavení, ale spokojení.

Den 3 – Italská passa

Z kempu Schloss jedeme panoramatickou trasou, přes Brennerský průsmyk do Itálie. Passo Giovo nás vítá serpentýnami a výhledy, ale je zakončeno dlouhou nudnou rovinkou..
Svaťa vyhlašuje soutěž o samolepku Dva na moto – kdo pozná kde se právě nacházíme a taky kdo najde a vyfotí naše samolepky nalepené na různých zajímavých místech, obdrží od nás jednu malou a jednu velkou.

Stelvio Svaťa dává po čtvrté, ale s kufry a plnou zátěží není moc o co stát.

Za Umbrail passem se mění svět: Švýcarsko. Silnice hladké, výhledy pohádkové, voda tyrkysová.

Den 4 – Viadukt a bouřka

Kousek od kempu Islas ve Švýcarsku, kde spíme, se nachází údajně druhý nejfotografovanější objekt ve Švýcarsku – Landwasser Viadukt. Fotografie vlaku vyjíždějícího z tunelu do zatáčky na vysokém viaduktu sice proti vycházejícímu slunci úplně nevyšly, ale zážitek zůstává.

A švýcarská krajina kolem? Jako z katalogu. Vodopády, přehrady, horské vesničky s dřevěnými sýpkami.

Stoupáme na San Bernardino pass a při sjezdu krajina připomíná Norsko, okolí Lysebotnu.
Jenže ve směru, kam chceme jet dále, prší. Bouřka nás chytne na pumpě kde potkáváme rodinu z Itálie, kterou nadchne naše Honda a nálepky. Na jejich Amaroku teď jedna zůstane. Nakonec oblékáme nemoky a stan stavíme v dešti. Gotthard musí počkat na zítra.

Den 5 – Gotthard a Furka pass, vidíme Matterhorn!

Ráno sušíme, balíme a vyrážíme. Gotthardský průsmyk nás vítá třemi cestami – ta správná je samozřejmě ta nejklikatější … a z kostek. Výjezd si přesto užíváme naplno.

Na Furka passu potkáváme autobus Japonců, které víc než krajina zajímá naše Honda. Následuje focení, úklony a nakonec i samolepka Dva na moto.

Jen pár kilometrů dále nás čeká známý pohled na Belvédère hotel.

Abychom viděli Matterhorn, museli bychom se přesunout z městečka Täsch a přestoupit na vlak nebo dojít 5 km pěšky do Zermattu.
Jelikož se ale Svaťa snaží dodržet zásadu, že správný motorkář se nevzdaluje od motorky na více než 150 metrů, museli jsme vyřešit situaci jinak. Podařilo se nám najít trasu nad městem Täsch. Ovšem dostat se na ni bylo velmi zajímavé 😉. A jet po ní ještě zajímavější. Silničkou typu cyklostezka nad srázy dolů jsme vystoupali nahoru. Ale podařilo se! Vidíme Matterhorn!!!

Poté už nás čekala jen cesta dolů a zpět údolím Mattertal. A posléze nekonečná, desítky km dlouhá cesta širokým údolím k městu Martigny ve 33 stupních, odkud jsme se serpentinami vyškrábali na Forclaz pass a překročili hranice do Francie.

Den 6 – Najíždíme na Route des Grandes Alpes

Ráno snídaně v kempu Des Montets po našem: francouzská bageta, rakouský sýr, český lovečák.

Pár kilometrů od kempu se nachází Mont Blanc. Hádáme, která z hor před námi je nejvyšší hora Evropy (pomíjíme zde Kavkaz) a po několika pokusech a pár nahlédnutích do mapy se usnášíme, že je to tato:

Užíváme si Grand Route – parádní, i když kvalita asfaltu za Švýcarskem trochu pokulhává.

Kávu si dáváme u neuvěřitelně tyrkysového jezera Lac de Roselend a cesta dále na Cormet de Roselend je nádherná.

A už nás cesta vede fantastickými scenériemi do údajně nejvyššího sedla Alp. Je to nejvyšší místo, na které jsme se kdy na motorce dostali.

Den 8 – Když se nedaří… a možná je to dobře

Ráno sjíždíme z Col du Galibier a pokračujeme po Route des Grandes Alpes. Počasí se kazí, cesta nás zkouší – a v Saint-Martin-Vésubie nás čeká chaos. Silnice stržená povodní, těžká technika, objížďky neexistují, nemůžeme najít cestu dál.

Bloudíme, vracíme se, až zjistíme, že jsme původně jeli správně – jen mapy neví, že původní silnice už není.

Později zjišťujeme, že tady v roce 2020 při bouři Alex protekla městečkem stoletá voda, která sebou vzala domy, mosty, auta a stála také několik lidských životů. Koryto řeky Vésubie se rozšířilo z několika metrů na 180 metrů!!! 

Náklaďák visící nad srázem nám připomene, že opatrnosti není nikdy dost.

Průsmykem Col de Turini projíždíme neplánovaně dvakrát – Od motorkářského páru se u kaple Notre-Dame de la Menour dozvídáme, že průjezd dále je kvůli popadaným kamenům zavřený. Celkem najedeme 61 km navíc. Fakt „good trip“.

Ale vyhneme se tím původně naplánovanému Monaku. Ve 37 stupních není o co stát.

Namíříme si to tedy směrem ke kaňonu du Verdon. Po cestě míjíme hrad na impozantní skále ve městě Entrevaux.

Volíme bílou trasu a i když už jsme sjeli z Francouzských Alp, vede nás překvapivě pěknými kopci a úzkými soutěskami.

Ke kaňonu du Verdon dojíždíme později odpoledne a než si ho stačíme pořádně prohlédnout, tak nám v půlce cesty kolem kaňonu začne lít.

Do kempu dojedeme v dešti, tak než se ubytujeme, zajdeme na večeři. Mušle v česnekové omáčce a steak zlepšily naši náladu a když přestalo pršet, postavili jsme stan.

Den 9 – Odpočinkový a sanitární

Po všech těch sedlech a kilometrech přichází den volna. Pereme oblečení, sušíme, koupeme se v tyrkysovém jezeře Lac de Sainte-Croix, probíhá prostě „údržba výpravy“.

Původní záměr objet nalehko celý kaňon bere zasvé. Nechce se nám. Zařekneme se ale, že se sem určitě někdy vrátíme.

Den 10 – Voňavá Provence

Ráno jsme vyjeli brzy, už v 6:30, abychom využili chladnější ráno a dopoledne. Záměr se ale úplně nezdařil. Peněženka nikde. Třikrát převracíme tašky, kufry i „špajzku“ (top case), v obchodě zjišťujeme, jestli jsme ji tam večer nenechali. Po hodině vzdáváme hledání a smiřujeme se se ztrátou peněz, karet a dokladů. Nakonec ji najdeme ve sbaleném stanu. Uf!

Na Provence jsme se těšili a zvědavě jsme vyhlíželi levanduli. Jako první nás ale uhodila do nosu nezvyklá vůně. Projeli jsme kolem pole anýzu!

Ale dále už míjíme typické levandulové řádky. Kolem města Gordes dojedeme k ikonickému klášteru Abbaye Notre-Dame de Sénanque. Tam se nám podaří udělat záběr, který je snad ve všech katalozích o Provence.

Avignon jen míjíme – vedro a provoz. Antický římský akvadukt Pont du Gard v UNESCO si přes rozpálený asfalt odpustit nejde: výška 49 m, délka 275 m, vstup do areálu obsažen v parkovném, na první patro se dá projít. Svaťa „nadšením“ hoří. Téměř doslova😀.

Večer se ukryjeme do předem objednaného ubytování a přes noc se dodusíme. Zítra musíme do hor – rychle.

Den 11 – Rychlý přesun do Pyrenejí

„Nezajíždět do center a jet svižně“ – plán zní dobře, ale hned v Béziers se zdržíme.

Devět zdymadel nad sebou jen tak neuvidíte, ale dostat se k nim … důvěrně jsme se seznámili s křižovatkou, kterou jsme projeli asi 4x, než jsme se dostali na správné místo.

Kanál du Midi postavený v 17. století vede v Béziers také zajímavě nad řekou Orb.

Technicky náročné vodní dílo spojuje Středozemní moře a Atlantský oceán, má délku 240 km a překonává výškové rozdíly téměř 190 m.

Dále se už vyhýbáme vesnicím a městům, kde je obvyklá „třicítka“, tedy rychlost.

Jediným dalším místem, kde zastavujeme, je impozantní vesnice či spíše pevnost Villefranche-de-Conflent založená v roce 1098. Hradby byly vybudovány ve středověku a přestavěny v 17. století slavným architektem Vaubanem (podílel se i na stavbě kanálu du Midi.

Kemp Lastours nás večer rozmazlí: za 15 € v ceně bazén, k dispozici snack bar, ráno pečivo až ke stanu. Byl to určitě nejlepší kemp na naší cestě v poměru cena/kvalita, takže stojí za propagaci.

Potkali jsme tam Belgičany, kteří tam v přebývají 7 měsíců v roce. Inspirativní.

Den 12 – Andorra a první skutečný cíl našeho putování – Pyreneje

Ráno pokračujeme dále do hor a jen pár kilometrů od kempu na nás čeká další památka UNESCO -uvnitř pevnosti Mont-Louis se nachází celé městečko. Svaťa hned u brány přišel na to, že se tam dá vjet na motorce, takže dodržel zásadu nevzdalovat se od motorky na 150 m.

Jedná se o další ze staveb architekta Vaubana, který tuto pevnost postavil pro Ludvíka XIV.

Nedaleko od pevnosti projíždíme kolem další zajímavé stavby. Héliodyssée je informační a návštěvnické centrum. Je součástí Velké solární pece v Odeillu (Grand Four Solaire d’Odeillo), což je jedna z největších a nejvýkonnějších solárních pecí na světě. Využívá soustavu 63 heliostatů (pohyblivých zrcadel), které koncentrují sluneční paprsky na jedno místo, čímž dosahují extrémně vysokých teplot (až 3300 °C).

Projíždíme přes různá sedla, tady ani nevíme o jaká se jedná – nálepku Dva na moto není kam nalepit 😀.

A je to tady! Jsme v Andoře! Hurá! Další stát na motorce dosažen! 🏍️🥳🍾.

Sjíždíme z Port d’Envalira (2409 m) a serpentinami vyjíždíme nahoru … a zase sjíždíme dolů. V sedle Port de Cabús (2302 m) nebylo nic k vidění a a po cestě zpět nám tam padaly kroupy a zmokli jsme. Na druhou stranu jsme se v 16 stupních ochladili.

Architektura v Andoře nás v první chvíli nadchla, kamenné domy vypadaly zajímavě, ale brzy omrzela, protože byly všechny na jedno brdo.
V hlavním městě Andorra la Vella se oproti plánu kvůli horku a provozu nezdržíme a dobře děláme. Zakempujeme už ve Španělsku a večerní bouřku strávíme ve stanu.

Den 13 – Pyrenejemi do Lurd

Ráno po bouřce hory vypadají zase jinak.

Pán na vyhlídce se nabídl, že nás vyfotí, takže máme vzácnou fotografii nás obou 🙂.

Krajina před Col de Peyresourde (1569 m), je půvabná, připomíná Kraj, Hobitín 🙂.

A už míříme do nejkrásnějšího sedla na dnešní trase Col du Tourmalet (2115 m).

Dnes to opět byla parádní jízda …,
kterou končíme v dalším příjemném kempu L’Arrayade, 4 km od Lurd. Od majitelky jsme se dozvěděli, že jsme za 20 let první Češi (myšleno národ 😀), kteří tento kemp navštívili, takže to oslavujeme. Důvod k pití se najde vždy 🤣.

Den 14 – Návštěva Lurd a sedla Pyrenejí

Lurdy jsou jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst na světě.
Monumentální Bazilika Panny Marie Růžencové (francouzsky: Notre Dame du Rosaire de Lourdes) nás vítá.

V roce 1858 se v Lurdech dívce Bernadettě v této jeskyni 17x zjevila Panna Marie.

Nás ovšem nejvíc zaujala obrovská podzemní Bazilika sv. Pia X., která pojme až 25 tis. lidí.

Po dopolední návštěvě Lurd pokračujeme v cestě a čeká nás sedlo Col du Soulor.

Do cesty se nám pletou ovce, krávy a cyklisti.

Ale cesta do sedla je jednou z nejhezčích na naší trase, i když nás v sedle čekají mraky a moc toho nevidíme.

Odchylujeme se od původní trasy, protože Svaťa nechce na jih pod Pyreneje, má tam být 29 stupňů. Chtěli jsme se ochladit a musíme říct, že se nám to podařilo. 13 stupňů jsme na této cestě ještě neměli 🥶.
Cestu do Col de Labays jsme zvolili dobře, potkali jsme pouze 2 cyklisty, jedno osobní auto a traktor.

To jsme ale netušili, že to „nejlepší“ nás teprve čeká. Cestou do sedla Col de la Pierre St Martin (1760 m) vjíždíme do mraků.
Mnohdy nevidíme ani na 10 metrů a jedeme pouze podle navigace.
Po asi deseti docela dramatických kilometrech v mlze najednou mraků vyjedeme a jako když utne, je jasno a svítí sluníčko ☀️. Uf.

Den 15 – Déšť, Pamplona, horko, San Sebastian, déšť

Probouzíme se do deštivého rána v kempu Urrobi a jsme rádi, když stan balíme zrovna v okamžiku, kdy jen drobně mží.

Prší nám až do města Pamplona, kde se naopak vyjasní. Na poměrně velké město je zde při pondělku malý provoz, zato pěšky se pohybují davy podobně oblečených lidí. Všichni jsou v bílém a mají na sobě něco červeného – šátek, šerpu, svetr

Chceme se podívat na býčí arénu, ale nemáme šanci se tam dostat, všude jsou zátarasy.. Zjišťujeme u Gemini, co to místní slaví za svátek a dozvídáme se toto: 7. července se v Pamploně slaví Fiesta de San Fermín. Je to devítidenní festival na počest svatého Fermína, patrona města. 7. července je významný den, protože se koná první a nejslavnější běh s býky (encierro).
Uvažujeme, že bychom toho využili a něčeho se zúčastnili, ale nevíme o svátku a možnostech nic, tak trochu s pocitem promarněné šance opouštíme Pamplonu. Třeba někdy příště.

Do kempu u San Sebastianu dojíždíme po úzké a nepříliš přívětivé cestě, a u vjezdu zjišťujeme, že tentokrát (opět) je na vině Garmin, do kempu vede jinak podstatně širší cesta. O kempu se raději zmiňovat nebudeme – platit 60 Eur za noc – takovou pálku jsme ještě nikdy nezažili. Ani v kempu v Dubrovníku. I když to bylo před 7 lety, kdoví jak je to tam teď. Do večera občas prší a neprší – návštěvu města necháváme na další den.

Dosáhli jsme prvního hlavního cíle naší cesty – Severního Španělska!!!

Den 16 – Ze San Sebastianu po severním pobřeží

Po ránu jsme řešili další ztrátu – Lenčinu kuklu. Ale opět se v poslední chvíli našla.

Záliv La Concha u města San Sebastian jsme si prohlédli z výšky od hradu La Mota. Hrad se nachází na vrcholu hory Urgull ve výšce 120 m.n.m. a jeho vznik se datuje do 12. století. Na vrcholku hradu se nachází dvanáctimetrová socha Ježíše.

Svaťa byl nadšen že musí chodit, prý už další procházku neabsolvuje 😳.

Od San Sebastianu pokračujeme po pobřeží na západ. Pobřeží s útesy je parádní a cesty také.

K tomuhle ostrovu vede cesta, která je přístupná jen za odlivu. Cesta je pod vodou vidět. Ostrov u města Lekeitio se jmenuje Isla de San Nicolás (v baskičtině Garraitz).

Den 17 – Bilbao, Biskajský most a odpočinek

Po cestě do Bilbaa nám ukazatele nabízejí flyš. Útesy na pláži Barrika jsou výsledkem milionů let tektonické aktivity a eroze. Na pláži, zejména při odlivu (do kterého jsme se trefili), lze pozorovat různé geologické formace, které odhalují plynutí času.

V Bilbau se chceme projít hlavně kolem Guggenheimova muzea. Na mapě najdu parkoviště hned vedle, klasicky projedeme kolem závory 😀. Jen nás udivuje, že se na tak frekventovaném nevybírá poplatek. Za chvíli začne někdo něco křičet z amplionu. Nevšímáme si toho, vůbec nevíme, co to španělsky kdo huláká. Než se stihneme nachystat na prohlídku, přiběhne pikolík, že tam nemůžeme stát, že je to privátní parkoviště. Ohledně parkování jinde nám moc neporadí, ale aspoň uděláme fotku 📷.

Ještě jednou objedeme několik ulic kolem ve snaze najít jiné parkoviště a vzdáváme to a jedeme pryč. Svaťa vyslovuje požadavek nejezdit do velkých měst. Jet jen podle navigace ve spleti cest a v příšerném provozu je o život 😬.

Jedeme k Biskajskému mostu, památce UNESCO. Biskajský most (španělsky Puente de Vizcaya, baskicky Bizkaiko Zubia), je nejstarší gondolový most na světě, v provozu je od svého otevření v roce 1893. Jedná se o unikátní konstrukci, kde se lidé i vozidla přepravují pomocí gondoly zavěšené pod mostní konstrukcí, což umožňuje lodní dopravě volný průjezd pod mostem.

Bilbao nás vyčerpalo, v brzkém odpoledni dojedeme do kempu do města Santoña a konečně se na pláži Berria koupeme, či spíše pereme s mořem. Dle předpokladu jsou v Atlantiku poměrně velké vlny a i když je tady vstup do vody pozvolný, tak i z metrové hloubky jsou najednou 2 metry a smýká to s tělem ze strany na stranu. Do větší hloubky se nikdo kromě surfařů neodváží 😱.

Den 18 – Santillana del Mar a Comillas

Cesta na západ podél pobřeží pokračuje kolem pláže Arnía. V pozadí ostrov Isla del Castro, který je při odlivu spojen s pevninou písečným náspem.

Městečko Santillana del Mar patří k nejkrásnějším městům Španělska.

Klášter Colegiata de Santillana del Mar byl postaven ve 12. století na místě bývalé poustevny zasvěcené mladé mučedníci svaté Julianě, jejíž ostatky sem byly v 9. století přeneseny z Malé Asie. Procházka městem je rychlá, v podstatě se jedná jen o jednu ulici s historickými domy, takže jsme odjeli z parkoviště vyhrazeného pro rezidenty, aniž by nás pokutovali. Policejní auto už tam stálo, ale nechali nás odjet.

Klášter v Santillana del Mar se nachází na Svatojakubské cestě a jako součást cesty je zapsán v UNESCO.

Poutníky ostatně potkáváme už od Pyrenejí.

Dalším městem které navštěvujeme je Comillas s tradičními domy. Nachází se zde také dům Casa El Capricho, který navrhl Gaudí. Záměr zaplatit 7 Eur/os. a podívat se na něj vzal za své když jsme se dozvěděli že musíme počkat hodinu, protože dřívější vstupy jsou vyprodané. Gaudiho jsme si koneckonců o vánocích v Barceloně užili dost.

Zato nás zaujala impozantní budova dříve papežské univerzity Comillas, nyní Nadace Comillas pro španělskou a hispánskou kulturu. Budova byla dokončena v roce 1892. Je charakteristická svou cihlovou prací, keramickými dlaždicemi a vyřezávaným kamenem.

Svaťa, čekající na mě před branou papežské univerzity a topící se ve vlastním potu 😰. I když je potřeba konstatovat, že naštěstí je tady na severu Španělska v průměru o 10 stupňů méně než na jihu Francie. Tj. odpoledne tak 25 – 27 stupňů. I tak ale sluníčko pálí🌞.

Dojíždíme do našeho dvoudenního útočiště do penzionu ve městečku Niembru. K bráně našeho ubytování je to asi 20 metrů, ale je to jednosměrka, tak jsme kvůli předpisům a mně objeli celé město, abychom se sem dostali.

Den 19 – Niembru, den lenošení

Dnes neputujeme, odpočíváme v městečku Niembru, Svaťa je jak Šípková Růženka, skoro pořád spí 🛌.
Svaťův komentář: Šak sem sa dost najezdíl 😀.

Pláž v zálivu pod městečkem je netradičně zakončena kostelem.

Na pláži Toranda, která se nachází nedaleko od našeho ubytování přes kopec, se moc nevykoupeme. Plavat se sice dá, ale počasí k večeru příliš nevychází. A večer přišel déšť.

Den 20 – Útesy Guadamía a jeskyní do Cuevas

Po večerním dešti jsou hory vyčištěné 🙂.

Svaťovi nestačilo parkoviště a vjel k útesům Guadamía na trávník, ze kterého ho pikolíci vyhazující odpadky vyhodili 🙂.

Zůstali jsme tam nějakou chvílí, neprojít si to, by byla škoda.

Nachází se zde tzv.“bufones de Pría„, vertikální komíny, skrze které prudce vybuchuje voda a vzduch. Ovšem ne vždy, musí být rozbouřené moře. My jsme to tam neviděli 🫤. Ale i tak stálo za to útesy vidět.

Další zastávkou na cestě je městečko Ribadesella, jehož fotografie jsou nejpůsobivější z výšky, ale i přesto vypadá s písečnou pláží zajímavě.

Míříme k horám, čeká jedna z nejzajímavějších atrakcí naší cesty – vjezd do vesnice Cuevas, který vede jeskyní pod horou 😲.

Lidé z vesnice se do ní jinak než přes jeskyni nedostanou.

Vjezd je povolen pouze rezidentům. Svaťa ale přesvědčil hocha, co prodával parkovací lístky (jinak vstup do jeskyně a potažmo do vesnice je zdarma), že jsme na motorce ještě nejeli jeskyní a tak jsme si ji projeli 🤩.

Pokračujeme do města Gijón . Městská pláž je obrovská a jsou na ní mraky lidí, navíc je zjevně odliv a nevypadá zrovna vábně – to není místo, kde bychom chtěli zůstat 😳.

Jen ještě omrkneme sochu La madre del emigrante (Matka emigranta). Její postoj a výraz odrážejí bolest z odloučení, ale zároveň i naději na shledání. Je poctou všem rodinám postiženým emigrací, která nejen v regionu Asturie zanechala hluboké stopy.

Druhá socha se nazývá Árbol de la Sidra (Cídrový strom). Vyjadřuje poctu asturskému cídru (Asturie je proslulá výrobou tohoto tradičního jablečného vína) a také recyklaci a udržitelnosti. Socha je složena z 3200 recyklovaných lahví od cídru. 

Do kempu Camping L’Amuravela dojíždíme brzy, tak se vypravíme dolů do městečka Cudillero že si tam dáme konečně nějakou španělskou baštu 😀.

Domy na svahu jsou jako vlaštovčí hnízda 🙂.

Zjišťujeme, že na večeři je ještě brzy, všechny restaurace jsou zavřené.

Tak si projdeme přístav a dojdeme i k zavřenému majáku. Nakonec večeři vzdáváme abychom nešli pozdě večer zpátky do kopce.

Den 21 – Katedrálové skály, majáky a galicijská gastronomie

Ráno projíždíme kolem pláže Playa Silencio.

Zdržíme se u majáku Faro de Illa Pancha.

Ale už spěcháme dále, protože máme rezervovaný vstup na pláž As Catedrais (španělsky Playa de las Catedrales česky Katedrála).

Vstup na pláž je zdarma, ale je nutné se zaregistrovat do elektronického systému.

I přes velký počet návštěvníků stojí jeskyně za zhlédnutí.

Hlavním lákadlem jsou obrovské skalní oblouky a jeskyně, některé dosahující výšky až 32 metrů. Tyto útvary jsou viditelné a přístupné pouze za odlivu. Během přílivu je pláž zcela zatopena mořem a z útesů je možné obdivovat pouze vrcholky skal. Rozdíl mezi přílivem a odlivem je cca 3,5 m.

Klíčové je naplánovat návštěvu na dobu odlivu, kdy je možné procházet se po písku, obdivovat oblouky zblízka a prozkoumávat jeskyně. Doporučuje se přijet přibližně 1-2 hodiny před nejnižším odlivem.

Cestou k dalšímu majáku si vychutnáváme pohled na pláže u města Mañón 🤩.

Ale za chvíli se překvapivě těsně nad námi objevují mraky. Přitom se nacházíme asi 150 m.n.m.

Maják Estaca de Bares Lighthouse ještě vidíme dobře, při odjezdu se už zahalil do mraků.

Netušili jsme, že mraky můžou být tak nízko. Ve Skotsku se nám zdály nízko ve 400 metrech 😳.

Mapy nás vedou přes hory, všude je spousta upoutávek na „mirador“, tedy vyhlídky, ale dostihly nás nejen mraky, ale i déšť. Uděláme si „parádní“ fotku v sedle 😳🤣 a až do kempu nám lehce prší🌧️. Stan už ale stavíme bez deště, a poté se vydáme zkontrolovat příliv na místní pláži v městečku Valdoviño. Večer zakončíme výbornou večeří. Při rezervaci stolu se snažíme zamluvit místo venku s tím, že nemá pršet. Obsluha prohlásí že kdoví, vždyť jsme v Galicii 😀🌧️🌞. Slunce nám ale svítí celý večer.

Prvním cílem naší cesty byl klášter Saint John of Caaveiro ale kvůli zákazu vjezdu 6 km před cílem 🫤 tento vzdáváme. Navštívíme ale klášter Monfero Abbey. Původně benediktinský klášter z 10. století byl po zásahu blesku v 17. století přestavěn v barokním stylu. Po dalším zásahu blesku a vládním rušení klášterů v 19. století začal chátrat.

Pokračujeme dále přes další velké město A Coruña.

Asi nejzajímavější památkou města je Herkulova věž (Torre de Hércules). Jedná se o na světě jediný plně dochovaný a funkční římský maják postavený mezi v 1. – 2. století pravděpodobně za císaře Trajána.

Ještě se stavujeme v obchodě, hrajeme (nedobrovolně) bojovou hru Najdi svůj sprchový gel 😀. Vzali jsme s sebou totiž jen malý 300 ml s tím, že kdekoli koupíme až dojde. Jenomže tady mají jen velké potvory. Menší než 750 ml nemůžeme sehnat 🫤. Na motorku je to velké 🙃.

Takovéhle cestečky nás vedou do našeho ubytování ve městečku Corme, ale dojedeme ve zdraví.

Pokoje v ubytování jsou zajímavé, trochu něco mezi hippies a Banátem 😀. Každopádně je to stylové.

Jdeme se projít po malém přístavním městečku. V potápějící se loďce bychom tedy nechtěli plout 😳.

A po včerejším úspěšném gastronomickém večeru následuje další. Grilované olihně, grilovaná chobotnice, galicijské pivo a zlatý hřeb večera – vynikající cheescake.

Den 23 – Costa da Morte a cíl naší cesty – „konec světa“!!!

Ráno na další cestě Svaťa zahlédne upoutávku na nějakou zajímavost. Jedná se o Castro de Borneiro, sídliště z doby bronzové. Bylo obýváno cca od 4. do 1. století př.n.l.

Dalším, tentokrát vytipovaným místem jsou vodní mlýny Os Batáns do Mosquetín. Jedná se o zajímavou expozici. Uvnitř kamenných domků jsou dochované funkční mechanismy. A nikde nikdo.

A hrad nebo spíše hrádek Castle of Vimianzo a Svaťa pod hradní věži sedící, spící.

A dostáváme se k impozantnímu majáku Faro de cabo Villano a neméně impozantnímu pobřeží smrti Costa da Morte. Je to historicky jedno z nejnebezpečnějších pobřeží v Evropě, nechvalně proslulé mnoha ztroskotáními lodí kvůli zrádným útesům, skrytým skalám a divokému Atlantiku. Název Costa da Morte se objevuje už ve středověkých dokumentech a od 14. století bylo zaznamenáno přes 600 ztroskotání. Mezi nejznámější patří potopení britského torpédového křižníku HMS Serpent v roce 1890, při kterém zemřelo 172 ze 175 členů posádky.

Nejzajímavějším místem dne se (kromě konečného cíle) stal tento mys Muxía, havně kvůli impozantnímu chrámu Virxe da Barca sanctuary (Svatyně panny Marie loďky,) ze 17. století. Původně se na tomto místě nacházela předkřesťanská keltská svatyně. Oblast Galicie byla dlouho odolná vůči christianizaci a ke konverzi došlo až ve 12. století.

A jsme u konečného cíle naší výpravy – majáku Faro de Finisterre!!!
Je to nejzápadnější bod Španělska. Dále je už jen nekonečný Atlantický oceán. V dobách Římské říše bylo toto místo považováno za nejzápadnější bod známého světa, a proto mu dali jméno „Finis Terrae“, což v latině znamená „konec země“.

Tady dnes v hotelu Semáforo de Fisterra přespíme, ať si užijeme tento výjimečný okamžik.

Výborná ryba na galicijský způsob v restauraci hotelu a čekání na západ slunce ve 22:14. Romantický večer s dalšími asi 150 lidmi 😀. Ale i přesto to byl působivý okamžik.

Den 24 – Santiago de Compostela a úspěšné ukončení bojové hry

Ráno se rozloučíme se španělským koncem světa, teď už se budeme „jen“ vracet.

Nějakým nedopatřením jsme minuli nejvyšší vodopád Španělska, ale další vodopád Cascada del Ézaro, který jediný vtéká přímo do moře, jsme si už ujít nenechali. Navíc je nad ním úžasný výhled na okolí.

Pobřeží kolem vodopádu má nejkrásnější pláže, jaké jsme po cestě viděli. Pokud bychom měli volit dovolenou na pláži, tak tady. Prázdné pláže a krásné prostředí kolem. Otázkou ovšem je teplota moře 🫢.

Po cestě Galicií míjíme spoustu sýpek, tahle je ale výjimečná. Je to totiž nejdelší sýpka v Galicii. Hórreos, (tedy sýpky) sloužily primárně k skladování kukuřice a dalších plodin, aby byly chráněny před vlhkostí a škůdci. Měly často i symbolický význam. Farnosti a obce soutěžily o to, kdo bude mít největší a nejpůsobivější hórreo, což svědčilo o jejich společenském postavení a prosperitě.

A už jsme u dalšího z významných milníků naší cesty – katedrály v Santiago de Compostela 🤩.

Katedrála je hrobem sv. Jakuba a končí u ní pouť mnoha poutníků svatojakubské cesty 👍.

A další obrovský úspěch! Zvítězili jsme v bojové hře Najdi svůj sprchový gel! Konečně nějaký menší, i když jsme kvůli tomu museli zajet do Portugalska 🤣.

Po docela úmorné cestě k portugalským hranicím si užíváme příjemnou klikatou cestu v kopcích do vytipovaného kempu🏍️.

Po postavení stanu ještě stihneme příjemnou osvěžující koupel v přehradě u kempu.

Den 25 – Den přehrad (3), sýpek (24), klášterů (2) a jeden úžasný kaňon

Sýpek není nikdy dost 😀. Tady sestava 24 historických sýpek Espigueiros de Soajo. Nejstarší je z roku 1782. Každá rodina v Soaju měla obvykle svou vlastní sýpku, která se dědila z generace na generaci.

Cesta nás vede zajímavou krajinou a záhadným vodním místem. Na mapě jsou znázorněny cesty, ale ve skutečnosti tam nejsou Že by vodníci? 🤔

V mezičase jsme mezi přehradami překročili hranice zpět do Španělska a navštívili klášter Mosteiro de San Pedro de Rocas. Benediktinský klášter z 10. století je postaven na místě původní poustevny z roku 573 😲. Některé části jsou vytesány do skály. Je to fascinující chodit po schodech starých jeden a půl tisíciletí. Kostel je také z části vysekán do skály. Něco podobného jsme viděli v Gruzii ve skalním městě Vardzie.

 Máj? Nebo je to Vrbas? Kdepak! Je to vyhlídka Mirador del Cabo do Mundo nad řekou Miño.

A úžasná cesta kaňonem Sil.

Večer jsem ještě stihla další klášter Monasterio de Santa Cristina, který se nachází kousek pod kempem Canón do Sil.

Klášter je příkladem galicijského románského umění. Většina dochovaných staveb pochází z konce 12. a počátku 13. století, s některými renesančními doplňky z 16. století.

Byla jsem v klášteru úplně sama, byl to zážitek.

Den 26 – Pozůstatky římského impéria

Loučíme se s kempem Canón do Sil, ale vyhlídky nás čekají i dále. Ještě nějakou dobu kaňonem jedeme a je to opět parádní cesta, i když jsme lehce nervózní, protože nevíme, jestli nám vyjde benzín.

Ve městě O Castro de Caldelas se konají trhy, ale nemáme kde zastavit, tak je objedeme a zajedeme si 3 km do údolí a po okružní cestě zpět si alespoň vyfotíme hrad Castelo de Castro Caldelas.

Zastavujeme u zajímavého mostu, a cedule před ním nám sděluje, že most pochází z doby císaře Trajána, tedy asi z 1. stol. n. l. Projet se po téměř 2 000 let starém mostě se jen tak nepoštěstí, tak to zvládneme hned 3x 😀.

V závěru dne nás už čekal přesun do kempu La Pomarada de Somiedo 🤩, který se nachází v úžasném prostředí uprostřed skal v přírodním parku Somiedo.

Den 27 Přírodní park Somiedo a návštěva Ovieda

Ráno jsme se vydali cestou k ledovcovým jezerům, hned na začátku jsme projeli krásnou soutěskou a poté se před námi otevřelo údolí s nádhernými výhledy.

Motorku jsme nechali na parkovišti v sedle a tentokrát jsme plánovaně šli k jezerům cca 1,5 km. (Tedy Svaťa tvrdil, že se o tomto plánu dozvěděl až při chůzi 🫢.)

Cestou jsme využili výhled zpět na údolí ze zajímavé vyhlídky.

A stálo to za to. Počasí nám vyšlo a byť jsme se dostali jen k prvnímu jezeru Lago de la Cueva, rozkryl se nám krásný pohled na vysokohorské jezero obklopené vápencovými skalami se stopami bývalé hornické činnosti v podobě červeného nádechu okolí.

Na parkovišti v sedle Alto de la Farrapona (1708 m) jsme se zdrželi asi třičtvrtě hodiny kvůli cyklistickému závodu, ale potom jsme pokračovali dále krásnou krajinou regionu Asturias a jejími soutěskami k hlavnímu městu regionu Oviedo.

Prohlídku Ovieda jsme začali u unikátního kostela Kostela Santa María del Naranco. Budova byla postavena v 9. století jako rekreační palác asturského krále, ve 12. století byla vysvěcena na kostel. Jedná se o pre-románskou architekturu, která stavebně vychází z římských staveb. Od kostela je krásný výhled na město.

Ve městě je vzácná fontána taktéž z 9. století postavená v asturském architektonickém stylu pravděpodobně na římských základech. Vzácná je zejména proto, že se jedná o takto starou dochovanou veřejnou, nikoli sakrální stavbu. A jak prohlásil Svaťa, byla to „veliká krása“ 🫢.

Za katedrálu v Oviedu chtěli 8 Eur za osobu. Jelikož jsme se od Gemini dozvěděli, že se jedná o nedostavěnou budovu, protože měla mít 2 věže a tu druhou nikdy nedostavěli, odmítli jsme za takový paskvil zaplatit…

Den 28 – Picos de Europa

Na trasu tohoto dne jsme se těšili, protože měla vést údajně nejhezčím pohořím severního Španělska.

Začali jsme ale rychlým výletem ke kapli Santa Cueva de Covadonga. Jedná se o poutní místo v přírodní jeskyni.

Dominantou kopce nad kaplí je Bazilika Santa María la Real de Covadonga postavená v letech 1877 – 1901.

A potom jsme už vyrazili do motorkářského trianglu v Picos de Europa a fakt to stálo za to.

Vracíme se na sever a hned za přehradou se krajina mění a působí lehce depresívně.

Vjíždíme do táhlého dlouhého údolí s vrcholky hor kolem.

Poslední část cesty k městu Panes je poněkud náročná. Jednak se tím směrem objevují mraky které nevěstí nic dobrého, leda déšť, a také je zde několik uzavírek, kvůli rekonstrukcím nebo rozšíření cesty.

Celkově paráda. Jedna z nejhezčích tras, co jsme nejen na této cestě jeli 🤩.

Den 29 – pláž La Franca: odpočinek a večerní překvapení

Ještě večer jsme se seznámili s pláží La Franca a těšili se, že si další den užijeme moře a sluníčko.

Ráno se Svaťa zapojuje do akce balení stanu našich španělských sousedů. A jelikož, jak sám tvrdí, je mistr Tetris, tak společně slavně zvítězí.

Poté se už projdeme po pláži, ale do vody nakonec nejdeme. Večer a přes noc byla poměrně zima a dopoledne taky není úplně teplo, navíc jsou vlny.

K moři se vydáme až večer a jsme překvapeni.

Poznáte jeden rozdíl mezi pláží dopoledne a večer?

První je pláž za přílivu, druhý za odlivu Moře se posunulo o dobrých 150 metrů.

Což ovšem znamenalo, že se kolem skal dalo projít na další pláže, které byly uvedeny v mapách a při přílivu se k nim nedalo dostat.

A na této další pláži jsme zjistili, že voda vyhloubila jeskyni, která je průchozí na druhou stranu skály 😲.

Když jsme zjistili, že se dá dostat i dále, tak jsme se pustili do dobrodružného prozkoumávání i dalších částí pobřeží, dobrodružného protože příliv přicházel rychle a měli jsme strach, že nás moře někde uvězní.

Byl to úžasný zážitek, jeden z nejzajímavějších na naší cestě 🤩. Kam se hrabou Katedrálové skály.

Den 30 – sekvojový les, jeskyně Altamira, pustá krajina pod Pyrenejemi s krásnými místy

První atrakcí 30. dne naší cesty byla procházka v sekvojovém lese. Les byl vysázen ve 40. letech 20. století za éry Franca kvůli těžbě dřeva, ale nebyl nikdy pokácen. Celkem se v něm nachází 848 sekvojí. Některé mají průměr až 2 metry. a výšku až 40 metrů. Jedná se o stálezelené stromy.

Další návštěvu jsme si nemohli nechat ujít. Altamira je jednou ze světově nejznámějších jeskyní s prehistorickými malbami.

Pravěcí umělci využívali přírodní barvy, často rozetřené s živočišným tukem a hlinkou. Využívali přirozený reliéf skal k dosažení plasticity a trojrozměrného efektu.

Podpisy autorů – otisky lidských rukou.
Jeskyně byla v 70. letech 20. století hojně navštěvovaná (až 170 tis. lidí za rok). Z důvodu ochrany maleb byl vstup do jeskyně omezen na 5 za týden 🙂. Pořadník je plný od roku 2002. V Muzeu v Altamiře je vytvořená replika jeskyně, která je věrnou kopií originálu. I když je to replika, působí věrohodně a určitě doporučujeme návštěvu.

Naše další cesta nás vede do poměrně pusté krajiny.

Projíždíme vesničkami, u kterých pochybujeme, jestli v nich vůbec někdo bydlí.

Ale objevujeme i krásná místa. Například soutěsku v přírodním parku Hoces del Alto Ebro y Rudrón (Soutěsky horního Ebra a Rudrónu).

Kaskády jezírek v městečku Orbaneja del Castillo 🤩. Nádherná průzračná voda😀 a úžasné osvěžující místo v jinak pustém horkém vnitrozemí.

Míjíme středověký hrad Rojas nad městečkem Poza de la Sol …

… a vjíždíme do solné pánve (Salinas) ve městě. Jsou to starověké solné doly, které byly využívány již od římských dob až do 20. století. Soli se zde netěžily z mořské vody, ale z podzemního solného diapiru, což je geologický jev, kdy se sůl vytlačuje na povrch. Tyto solné pánve jsou dnes prohlášeny za kulturní památku.

U vesnice Tobera ovšem zastavujeme a prohlédneme si Kostel Ermita Cristo de los Remedios (pouze zvenku, byl zavřený) …

… a také kaskády malých vodopádů ve vesnici.

Na další cestě nás upoutalo městečko Frías stojící na skále. Protože jsme posledních 60 km nikde nenašli obchod, snažili jsme se tam najít supermarket, který nám mapy ukazovaly. Ve skutečnosti tam ale nebyl 😲.

Závěr dne patřil krásnému prostředí přehrady Embalse de Sobrón na řece Rio Ebro …

… a městečku Añana, kde se nachází jedny z nejstarších a nejlépe zachovalých solných dolů na světě, s historií těžby soli sahající až 7000 let do neolitu.

Údolí se skládá z více než 5000 solných pánví (teras) vyrobených ze dřeva, kamene a jílu, kde se slaná voda z přírodních pramenů odpařuje sluncem a větrem, čímž vzniká sůl. Sůl z Añana je vysoce ceněná a považována za jednu z nejlepších na světě. Používají ji i špičkoví kuchaři s michelinskými hvězdami.

Den 31 – kostely, přehrada a empanadas

Dopoledne patřilo zejména kostelům. Jako první to byl kostel La iglesia de Santa María la Mayor z 16. století ve městě San Vicente de la Sonsierra + hrad z 10. století. A fotografie Svati nad mostem z 16. století.

Bloudíme uličkami ve městě Briones a obdivujeme kostel Iglesia de la Asunción. V kameni vytesané filigránské ozdoby nám připomněly chrám v Trondheimu a škoda, že jsme nezažili varhanní koncert pod nádhernou klenbou.

Dále míříme na jih a projíždíme vinařskou krajinou a …. konečně také motorkářskou trasou!

Spoustou zatáček se dostáváme k přehradě na Rio Mansilla.

Po pokračující motorkářské trase s krásnými výhledy se dostáváme do sedla Puerto de Montenegro.

Ve městě Soria už přebíráme způsoby japonských turistů: fotografie (nejlépe přímo z motorky, ani nevysedat) a jede se dál.. Tady aréna …

… kostel Co-cathedral of San Pedro …

… a klášter Monastery of San Juan de Duero.

Po cestě do večera nás čekal jen silný vítr a večeře v podobě tuňákových empanadas v kempu Moncayo s příjemným majitelem.

Den 32 – jen 3 zážitky, zato velké: klášter Veruela, Zaragoza, hrad Loarre

Kousek od našeho kempu se nachází klášter Veruela, který nás upoutal svými hradebními zdmi.

Krásná vstupní cesta uvnitř kláštera vede platanovou alejí. Cisterciácký klášter byl založen v roce 1045. Centrální bodem kláštera je křížová chodba obklopená kapitulní síní, refektářem a dalšími klášterními budovami. Její románské a gotické prvky jsou nádherné. Klášter je opravdu krásný a obrovský.

Bazilika Panny Marie z Pilaru (Basílica de Nuestra Señora del Pilar) v Zaragoze je opravdu obrovská.

Byla postavená v 17. – 19. století na místě, kde se svatému Jakubovi zjevila ještě za svého života panna Marie. Vstup z náměstí je monumentální, stejně jako prostory uvnitř. Jinak jsme ovšem měli z chrámu smíšené pocity. Působil tak nějak neosobně a komerčně.

V brzkém odpoledni stavíme stan s výhledem na poslední zajímavost dne, kam dojedeme nalehko na motorce. Impozantní hrad Loarre z 11. století je typický románskou architekturou. Je velmi dobře zachovalý proto, že se zde nikdy neodehrála žádná bitva. Prošli jsme jej celý a jsou to docela katakomby. A je odtamtud nádherný výhled do okolí.

A v kostele z 11 století jsme si zkusili zazpívat a možná to bylo tím geniem loci, ale takovou úžasnou akustiku jsme nezažili 😀.

Den 33 – od červených skal Mallos de Riglos po šedé monumentální skály v soutěsce Ordesa

Nedaleko od hradu Loarre se nacházejí tyto skalní útvary Mallos de Riglos.

Skály využívají horolezci a jsou zde krásné trasy pro pěší turistiku. Prý. Neověřeno 😀.

Jízda kolem řeky Río Gállego opět s motorkářskou trasou (tentokrát neinzerovanou) a s nádhernými výhledy kolem.

Cesta proti proudu řeky vede k přehradě Embalse de La Peña.

Přehrada je využívána k rekreačním účelům a pro vodní sporty.

Nádherné okolí přehrady Embalse de La Peña a most přes přehradu.

Závěr dne patřil kempu a soutěsce Ordesa. V kempu jsme zabrali poslední místo a konečně jsme se vykoupali 😀. Navíc s takovým parádním výhledem!

Do soutěsky, která leží na proslulé GR 11, jsme se vydali na motorce, ale neuspěli jsme. Zastavil nás zákaz vjezdu a dozvěděli jsme se, že do soutěsky je možné jet jen autobusem. Což jsme udělali a kousek soutěsky jsme prošli. Ale zdola toho moc vidět nebylo. Chce to vyčlenit aspoň jeden den, prý jsou tam úžasné výhledy.

Den 35 – krásná trasa do Tuixent a Montserrat

Noc v kempu Camping Gran Sol byla náročná, skupina španělských rodin řádila až do půlnoci.

Dopolední „bílá“ trasa do městečka Tuixent nám vše vynahradila. Dostala nás na vrcholky hor do nádherné krajiny.

Posléze jsme se napojili na dálnici a po nudné, ale rychle cestě se v dálce objevily špičaté štíty hor.

Po klikaté cestě vystoupáme ke klášteru Montserrat. Chvíli máme strach, jestli se ve frontě aut vůbec dostaneme do areálu, ale všechny předjedeme a nahoře nás navigují na parkoviště pro motocykly.

Klášter byl založen v roce 1025, současná podoba je ale z 19. století, protože původní klášter byl zničen v době napoleonských válek. Na fotografiích vypadá skvěle, ale ve skutečnosti je to hlavní nádraží. Doslova. Kolem dokola se pohybuje asi milion lidí.

Prohlédneme si baziliku Santa Maria de Montserrat s černou Madonou, užijeme si shora krásný výhled a mizíme.

Den 36 – opouštíme Španělsko, Pyreneje a navštěvujeme Carcassonne

Ještě naposledy jedeme španělskými Pyrenejemi, budou nám chybět.

Některé atrakce na cestě nám naopak chybět nebudou 😀. Svaťa si hodně dává pozor aby nemusel vysvětlovat pojišťovně, že uklouzl na kravinci 🤣.

Vjíždíme do francouzských Pyrenejí, které nás ale překvapují také. Vypadá to, že bude pršet, ale radar neukazuje dešťové mraky.

Drobně mží a my projíždíme horami další klikatou cestou. Klesáme z 1600 metrů, ale kupodivu klesá i teplota, na 11 stupňů 🥶. Takovou zimu jsme zažili naposledy v Norsku.

Cestou do Španělska jsme se snažili dostat co nejrychleji z Francie, protože bylo strašné horko. A teď jsme rádi za trochu sluníčka. To jsou zvraty 🤣.

Naštěstí po nějaké době vykouklo a už se nedalo. Což bylo fajn, protože jsme projížděli zajímavými místy, tak jsme si je užili.

Brzy odpoledne končíme v kempu La Cité a příjemnou procházkou platanovou alejí míříme do známého středověkého města Carcassonne.

Nejprve navštěvujeme baziliku Saint-Nazaire, která je příkladem harmonie románsko-gotické architektury. Baziliku vysvětil papež Urban II. v roce 1096 a je proslulá svými vitrážemi, z nichž nejstarší je z roku 1280.

Je nádherná. Takové genius loci jsme zažili jen v Nidaroském dómu v Trondheimu.

I přes spoustu lidí je město působivé a určitě stojí za návštěvu.

Carcassonne bylo centrem katarského hnutí. Katarské hnutí se objevilo ve 12. století zejména v jižní Francii a také v Itálii.

Jednou z našich zastávek jsou také katarské hrady Lastours. Kataři stavěli hrady jako útočiště proti křížovým výpravám katolické církve vyhlášeným v roce 1208.

Naše další cesta nás vede jakousi francouzskou vysočinou …

… až k cíli naší cesty – viaduktu Millau.

Obrovský most jsme si prohlédli z různých stran a je ještě větší, než jsme si představovali. Most je považován za jeden z největších stavebních a architektonických počinů 21. století. Je dlouhý 2 460 metrů. Most dosahuje maximální výšky 343 metrů (měřeno k vrcholu nejvyššího pylonu), což je více než Eiffelova věž. Nejvyšší pilíř je zároveň nejvyšším mostním pilířem na světě.

Poté pokračujeme zajímavou francouzskou vysočinou až do kempu.

Den 38 – do Provensálských Alp

Protlačit se dopoledne městy byl větší úkol. než jsme si mysleli.

Zácpa v Nîmes, po krásném mostu překračujeme Rhônu, v Saint-Rémy-de-Provence jsme měli bod zájmu, nějakou antickou římskou stavbu, oni ale měli skoro po celém městě trhy, tak jsme to vzdali 😳.

Tak jediným zajímavým místem byla věž k historickému visutému mostu.

Po dlouhé nudné cestě se dostáváme zase do hor v okolí Verdonu a jsme překvapeni krásnými úseky, jako například soutěsky Clue de Taulanne.

Voda vyhloubila ve skalách zajímavé útvary 🙂.

A už míříme k zdálky viditelné skále nad městečkem Castellane. Na vrcholu skály stojí poutní kaple Panny Marie na Skále (Notre-Dame du Roc). Její počátky sahají do 9. století a byla několikrát zbořena a znovu postavena, naposledy revolucionáři v roce 1793.

A už přijíždíme do našeho azylového kempu pro dnešní noc. Z výhledu na skály kolem jsme nadšeni. Naše nadšení z kempu opadlo, když jsme zjistili, že tady nějaká parta slaví a jako hlavní zábavu mají karaoke 🥴. Nemáme absolutní sluch, ale ty „zpěvy“ jsou něco strašného. Špunty to jistí👍.

Den 39 – z Provensálských Alp do Monaka

Užíváme si zpočátku téměř mrazivé ráno, a než pobalíme, tak horké dopoledne v nádherném prostředí kempu Camping La Pinatelle.

Mapy nám hned na začátku zpestřily cestu brodem 😀.

A potom už zase jedeme krásnou krajinou Provensálských Alp.

A po sjezdu z hor (a znatelném nárůstu provozu) nás už vítá Anglická promenáda v Nice.

Ukázka domu na pobřeží …

… a výhled na Nice z výšky.

A potom už zadomněné Monako se spoustou jachet a mraky lidí.

Samozřejmě jsme museli projet trasu Formule 1, kterou jsme trefili až napodruhé, ale kvůli horku a šílené dopravě jsme velice rychle (v rámci možností) mizeli pryč.

Zakotvíme v ne moc příjemném kempu u moře hned za hranicemi v Itálii, a jdeme se vykoupat a odpočinout si.

Den 40 – ujíždíme od chaotického komerčního italského pobřeží Středozemního moře k chaotickému italskému komerčnímu břehu jezera Como 😨.

Italové mají fakt tu dopravu vychytanou. Zácpa je ze všech stran a všichni si vzájemně zavazí. Jen skútry se proplétají i tam, kde to vypadá, že se nemůžou vejít. Rádi bychom jeli stejně, ale s našimi kufry nemáme šanci🫤. Vymotáme se, opět překračujeme hranice do Francie a jedeme kupodivu pěkným údolím.

Nadobro opouštíme Francii a jedeme nekonečně dloooouhou pádskou nížinou …

… k jezeru Como, kde se dostáváme do zácpy.

U jezera Como jsme ještě nikdy nebyli a bohužel jsme netušili jak je turisticky vyhledávané. Když se prodereme zácpou, je už večer a v prvním kempu nám najdou mrňavé místo tak na půlku našeho stanu, v druhém poslední místo v kempu. Bereme, má pršet. Rychle postavíme stan a jdeme spát.

Den 41 – z Itálie přes Švýcarsko a Lichtenštejnsko do Rakouska

V 5 hodin ráno nás budí vlhké spacáky. Zjišťujeme že karimatky nám leží v kaluži vody💧. Večer jsme byli tak rádi, že jsme stihli postavit stan než začalo pršet🌧️, že jsme nezkontrolovali jestli jsou rohy plachty pod stanem schované. Přes ně nám natekla voda pod stan a prosákla dovnitř. Půl hodiny vytíráme podlahu stanu. Čekáme až přestane pršet, a už na sluníčku sušíme věci (aspoň trochu) 😳.

Horší je to s dopravou. 13 kilometrů jedeme celkem 1 hodinu a 10 minut 😩. Konstatujeme že jet kolem jezera Como v pátek večer a v sobotu dopoledne byla pěkná blbost 🥴. Ale to člověk neví, dokud to nezkusí.

Náladu nám spraví až cesta zatím ještě přes italské Alpy …

… ale brzy už přes švýcarské Alpy a kolem krásných tyrkysových švýcarských jezer 🙂.

Julierpass (2284 m) projíždíme v 8 stupních 🥶.

Ale výhledy jsou parádní.

Například na tyrkysovou vodu přehrady Lai da Marmorera.

Opouštíme krásné švýcarské Alpy … … a vjíždíme do Lichtenštejnského knížectví. Hrad Vaduz je oficiální rezidencí lichtenštejnské knížecí rodiny.

Den 42 – přesun po německé dálnici do ČR 👍

Z kempu ve Feldkirchu sice odjíždíme za sucha ale vzhledem k počasí se po pár kilometrech oblékáme do nemoků….

… a první fotografii máme šanci udělat až v Linci v Rakousku. Počasí připomíná apríl. Co 10 km se postupně mění z deště v liják a najednou svítí sluníčko a zase déšť, a tak se to pořád střídá. Teplota kolem 15 stupňů není pro cestování na motorce optimální 🥶.

A konečně ČR! Ještě nikdy jsme při návratu z našich cest neviděli tuto ceduli tak rádi 😀👍.

Měli jsme předem objednáno ubytování v hotelu Rožmberk Inn. Poprvé od Finisterre budeme spát v posteli 🛌.

Den 43 a 44 – cesta domů s návštěvou Vranova nad Dyjí

Z Rožmberku jsme se přesunuli opět do Podhradí nad Dyjí, čímž jsme kruh uzavřeli. Z Francie se nám podařilo domluvit výjimečnou prohlídku sklepení zámku Vranov nad Dyjí – na místě jsme ovšem zjistili, že jsme kvůli zmatkům s platbou zvolili nesprávné datum.

Naštěstí byly dámy u pokladny rozumné a dovolily nám na prohlídku jít. A stálo to za to.

A tímto posledním zážitkem a dojezdem domů jsme uzavřeli naši cestu do a ze Severního Španělska.